Cimrmanova naučná stezka, nic nečekejte a budete překvapení

V Lomnici u Tišnova začala naše pouť po Stezce Járy Cimrmana.

Tohle dobrodružství, které se vám pokusím v následujících řádcích co nejbarvitěji popsat by nevzniklo nebýt naší facebookové skupiny sdružující české travelbloggery. Jsem tam trochu jako bizon mezi volavkama, protože i když nejsem jedinej chlap, tak jednoznačně patřím mezi nejstarší. 🙂

A jak jsem starej, mám problém myšlenku buď opustit nebo udržet. Takže aby tohle povídání neskončilo jinde než má, vrátím se k vysvětlení, proč jsem se vydal zrovna do Lomnice. Mezi námi travelbloggery jsme totiž rozpoutali cestovatelskou výzvu, která měla za úkol nás všechny propojit a taky vzájemně představit.

Tedy já jsem měl za úkol vybrat tři různé destinace Janě Koplové, která má parádní blog JANYS IN, ale mrkněte se i na její kanál na YouTube nebo Instagramu. Už se moc těším, až si přečtu, co si z mojí skromné moravské trojice nápadů vybrala. Jana je totiž stejně jako já toho času v České republice a dokonce je v Brně, což je z Rajhradic, kde sídlí My Lost Hat, coby kamenem dohodil a zbytek doběhl.

Pro mě zase místa, které by se dala zpracovat do cestovatelského článku vybírala Lucka Klečková, která si už nějaký ten pátek plní své sny v Torontu v Kanadě, odkud vede svůj skvělý blog Luu Over The Ocean. Aktuálně ji můžete sledovat taky na Instagramu. Nabídla mi tři výborný cíle, z nichž se zcela logicky vyloupl klasický rodinný výlet, který jsme ještě neabsolvovali.

Boty obou účastníků výletu Naučnou stezkou Járy Cimrmana.

Vybral jsem Stezku Járy Cimrmana, protože nejen, že mám českého génia velmi v oblibě, ale taky proto, že jsem stezku ještě neprošel a navíc mám v oblasti na sever od Brna, dost mezery. Ale bohužel vše se začalo vyvíjet podle hesla ze Cimrmanovy hry Švestka. Říká se tam: “Jinýmu bych žebřík půjčil, ale Hájkovi naser!” Já bych to modifikoval asi takto:”Jinýmu bych výlet do Lomnice dopřál, ale Hájkovi…” dál už to znáte.

Hezky jsem si naplánoval, že cestou na jarní prázdniny na Vysočině pojedeme tentokrát přes Tišnov a Lomnici a to i přesto, že děti obvykle trpí kinetózou už za první zatáčkou. Počasí se postupně zhoršovalo, zhoršovalo až v den odjezdu bylo úplně nejhorší. Představa, že vláčím obě děti neznámým terénem deset kilometrů jen tak, mi nějak nelahodila, takže jsem se rozhodl věřit, že se počasí někdy v dalších dnech umoudří a já si s dětma výlet na Stezku Járy Cimrmana užiju jindy. Nebudu vás napínat, nakonec jsem o týden později vzal do auta Kryštofa (3), a prostě jsme vyrazili navzdory tomu, že počasí nám fakt nepřálo. Ale nakonec to vlastně báječně vyšlo a my jsme si užili parádní dopoledne.

Počasí na výlet po lesích kolem Lomnice nám skutečně přálo.

Do Lomnice, kde stezka Járy Cimrmana začíná jsme dorazili kolem deváté hodiny ráno. Kryštof mě zkoušel už nad městečkem. Když jsem se ho snažil motivovat a ukazoval jsem mu krásný kostel Navštívení Panny Marie, který je obří dominantou celého městyse, pořád se uchechtával a tvrdil mi, že nic nevidí. Když jsme zaparkovali přímo před kostelem, už to nemohl vydržet a přiznal se, že ho vidí.

Drsná realita v Lomnici u Tišnova.

Ano, užívali jsme si spoustu legrace už od začátku. Ale dostal jsem se i do krizových situací, to když hned vedle kostela bylo rozloženo asi sto krabic od banánů plných nejrůznějších potřebných věcí od struhadel, pracích prášků až po spodní prádlo. Malinko dekadentní, ale je občas dobré vyrazit si mimo velká města, aby člověk zjistil, že ne všude se žije lehce. Vysvětlil jsem Kryštofovi, že je to pojízdný obchod.

Plastika nohou na začátku stezky.

Vzápětí jsme konečně našli první zastávku dlouho očekávané stezky. Jsou to obří lidské nohy, vyrobené ze železa, ale jestli jsou Cimrmanovi nebo jen naznačují, že stezka je založena na chůzi jsem se nedozvěděl. Pod plastikou je umístěna tabulka s popisem cesty, soupisem zastávek, kterým se zde říká plahočiny a také celková délka trasy. Měla by být 4,5 kilometru, což mě uklidnilo. Takovou délku bych byl schopen Kryštofa nést na ramenou, i když jsem měl s sebou ještě fotobrašnu a na zádech batoh s dronem. 🙂 To jsem ale ještě netušil, že celá stezka je asi velký omyl.

Sladkosti dělají z výletů ještě větší zábavu.

Vyrazili jsme. Hned za první zastávkou dostal Kryštof hlad, takže nám přišla vhod pekárna, kde si synek koupil linecké kolečko a my mohli pokračovat. Cesta Lomnicí byla trochu nekonečná, ale byli jsme ve fázi, kdy nás všechno bavilo a zajímaly nás nejen místní pamětihodnosti, ale obdivovali jsem si i všeho, co měli Lomničtí v zahrádkách a podobně.

Některé tabulky u zahrádek byly fakt ostré.

Bez povšimnutí jsme nemohli nechat ani popelářské auto přímo v akci. Až jsme konečně dorazili na první zastávku, tzv. plahočinu, kam se má turista doplahočit. Dřevěný kříž se stříškou a informační tabulí nás upozornil nejen na aktuální nadmořskou výšku, ale také na Cimrmanovu peripetii, kdy u babičky v Lomnici pekli “boží milosti” ale nepovedly se. Rozhodl jsem se, neprozradit nic, co se na tabulích dočtete, protože tím by vaše celá cesta postrádala kouzlo nově objeveného. Každopádně jsme konečně byli za městem a mohli vyrazit do přírody.

První plahočina z cimrmanovy naučné stezky.

Tou přírodou jsem myslel stromy, louky, kytičky. Ale nás čekalo zatím opuštěné zemědělské družstvo, jeden funkční a jeden rozbořený kravín a sběrné suroviny. Celou situaci zachránila červená “liazka” a venkovní výběhy pro telátka. Obojí se Kryštofovi líbilo a dodalo mu to chuti do dalších dobrodružství. Taky nás dost bavilo hledání žluté turistické značky. Druhá plahočina se ukázala být úplně vyvrácená, zničená a informační tabule ukradená, takže jsme pokračovali dále do kopce. Konečně jsme se dostali mezi stromy a začali si konečně užívat les. Cesta, po které vede stezka je vykládaná kameny a asi bude dost stará. Napadlo mě, jet tudy nahoru na kole asi nebude nic moc. Na našich mezizastávkách jsme se občas otočili a užívali si parádní výhled na celé údolí s Lomnicí uprostřed. Také klády na louce nás zaměstnali na dobrou půlhodinu, obzvlášť dlouho jsme se zabývali cestičkami, co v kůře poražených stromů vykutali kůrovci. Cesta neustále stoupala.

Parádní zábava. Hledání žluté značky.

Stezka vede dobrodružným zemědělským družstvem!

Náklaďák na stezce? Ale jakej!

Druhá plahočina je zničená! Už dlouho!

Třetí plahočina a další text věnovaný Cimrmanovi. Kryštof pořád šlapal, jako by se nic nedělo a já byl překvapený, že ho nebolí nohy. Zpívali jsme si a domlouvali se, jak na konci sníme svačinu, vytáhneme vrtulník. Občas jsme se napili čaje z termosky, poslouchali a sledovali datla, jak bušil hlavou do kmene ze stromů, viděli prchající srny. Prostě to byla báječná cesta. Neměli jsem cíl, jen cestu… A bylo to skvělé. U čtvrté plahočiny jsme se dohodli, že už jsme venku dost dlouho, takže sníme svačinu a půjdeme zpátky. Ještě jsme ušli asi 400 metrů k posedu nad loukou a udělali přesně to, na čem jsme se dohodli. Snědli svačinu, dopili čaj z termosky.

Pak jsem si hodil Kryštofa na ramena a odnesl ho těch pět kilometrů zpět do Lomnice. V autě cestou domů usnul po pár minutách. Takové bylo moje putování po okolí Lomnice u Tišnova.

Máte pocit, že ten článek nebyl tak úplně o Naučné stezce Járy Cimrmana? No nebyl, přiznávám. Protože, jak jsem později zjistil, nějak u ní spousta věcí nesedí a po dvanácti letech od jejího otevření se o ni asi už nikdo moc nestará. Ta druhá cedule tam neležela týden nebo měsíc, ale určitě několik měsíců, možná let, protože byla už skoro rozpadlá. Převýšení na plahočinách taky nějak nesedělo. Tím ale neříkám, že byste se do lesů kolem Lomnice neměli vydat. Naopak. Rozhodně se tam rozjeďte, obzvlášť teď na jaře, to tam bude nádherně. Já sám se tam chystám, co nejdříve znovu. Jen toho Cimrmana asi nebudu brát vážně.