Zibura live. Two hours blog full of selfies / Zibura naživo! Dvouhodinový blog plný selfíček

První věta, kterou jsem na večírku Ládi Zibury slyšel, že se na cestě může dotýkat beztrestně dětí.

První věta, kterou jsem na večírku Ládi Zibury slyšel, že se na cestě může dotýkat beztrestně dětí.

Tak už jsem to viděl. Toho Ziburu. Toho, co se svojí přednáškou o čtyřicetidenní cestě do Jeruzaléma třikrát vyprodal kino Scala v Brně. Toho, co rozjel celorepublikové turné.

Zpočátku jsem moc nevěděl, co si o tom mám myslet. Když jsem Ladislava viděl poprvé tipoval jsem ho o dost staršího a zcestovalejšího než je. Moje omyly kolem jeho osoby se pak jen vršily. Když jsem s ním udělal rozhovor pro My lost Hat, kamarádi mne v diskusích na Facebooku upozorňovali, jeho Ladislav zase tak vyjímečný není. Spíš průměrný, normální. Takových přednášek prý viděli už spoustu a ať se podívám hlavně na Ziburův FB profil, že je to všechno jenom PR. Na druhé straně jsem viděl spousty nadšených komentářů lidí, kteří na Láďově přednášce byli a líbilo se jim to, ba co víc byli nadšeni.

No, říkal jsem si, i kdyby to bylo jen PR. Jestli za pomoci takového PR přivedu třikrát do Scaly 500 lidí a pak si troufnu ještě objednat SONO centrum, bude to minimáně hodně dobré PR.

V téhle košili, kalhotách a botách byl Ladislav na své přednášce ve Scale na konci března.

V téhle košili, kalhotách a botách byl Ladislav na své přednášce ve Scale na konci března.

A tak jsem si koupil lístky a vzal ženu do společnosti. Tvářila se trochu nesvá. Sice jsme po dlouhé době měli strávit večer spolu a ne jen doma, ale zase to bylo o cestování. (Asi spíš chtěla někam na víno nebo tancovat.) Cestování má většinou plný zuby, protože jsem dost často sám na cestách a ona se sama musí starat o naše děti. Navíc Kryštof nechtěl usnout, a tak jsme z domu vyráželi se zpožděním a jistotou, že Láďovo entrée určitě nestihneme.

A v téhle košili, kalhotách a botách jsme ho potkal poprvé na začátku března.

A v téhle košili, kalhotách a botách jsme ho potkal poprvé na začátku března.

Chtěl jsem mu sice poslat esemseku, aby na nás se začátkem počkal, ale pak jsem dostal strach, že by to udělal. A představa, jak po strop naplněná Scala čeká, až se vesničan Hájek, kterého navíc tou dobou už všichni znají, protože jim Láďa vysvětloval na koho se čeká, usadí, s romantickým večerem nějak nekorespondovala.
Takže jsme se na balkón vkradli deset minut po začátku a dělali jako nic. Ladislav už na jevišti rozjížděl svoje vtípky a já jsem pokukoval, v čem že je ten jeho recept na vyprodané sály. Košili měl tu samou, kterou měl na sobě, když jsme se před třemi týdny potkali poprvé. Taky boty, i kalhoty byly stejné. Na malém stolečku měl jen svůj Macbook, Red Bull a skleničku čaje, jak jsem si v té chvíli myslel. Později se ukázalo, že to byla nějaká dobrota s vyšším obsahem alkoholu.

Tak jsem tedy poslouchal, co Ladislav na své cestě do Jeruzaléma zažil...

Tak jsem tedy poslouchal, co Ladislav na své cestě do Jeruzaléma zažil…

První věta, kterou jsem z jeho vyprávění slyšel byla: “Zjistil jsem, že se mohu beztrestně dotýkat dětí!” Tak komentoval Ladislav jednu ze svých neostrých fotek, kde se nad skupinkou snědých chlapců smějě zpod slaměného klobouku. Následovala řada dalších neostrých fotek, nepovedených selfíček, a snímků, které jsem často nechápal ani s Láďovým vysvětlením. Všechny ale měly společného jmenovatele. Ladislav ke každé z nich připravil komentáře, který vysvětlil, proč vybral si do své prezentace zrovna tuhle fotku. Každý komentáž byl vždy pronesen s lehkou nadsázkou. Takže si v ní každý mohl najít něco svého i když podstata sdělení byla jasná.

... až jsem pochopil, proč je ta Scala už potřetí nacpaná k prasknutí.

… až jsem pochopil, proč je ta Scala už potřetí nacpaná k prasknutí.

A tak jsem se nechal vtáhnout vyprávěním o jedné cestě, která nebyla plná turistických atrakcí, dovolenkových letovisek ani vysněného odpočinku. Když už Ladislav narazí na notoricky známou památku jako je třeba Hagia Sophia v Istanbulu, jeho jediná fotka je podexponovaný pohled na jistě zajímavý strop mešity a detail na obrácené svastiky na stěnách. O hodně víc ale mluví o lidech, které potkal. I když nezná jejich jména, zná jejich příběhy a dokáže zaujmout vyprávěním o tom, jak právě tihle neznámí lidé ovlivnili ten jeho cestu a jeho život. Vzhledem k tomu, že největší část jeho pouti vedla přes Turecko, většina lidí, které potkal byli Muslimové. Z jeho vyprávění je jasné, že ne všichni muslimové jsou teroristé a maniaci. Naopak, většina z nich jsou milí lidé, kteří chtějí blonďatému Čechovi pomoci! Tu jídlem, tu noclehem a často i pěnězi. Jasným důkazem je Ladislavův pobyt na jakési vojenské základně, kde mu pro lepší infiltraci nabídnou uniformu. Ani ta by mu s jeho “zlatou” hlavou uprostřed snědých muslimů nepomohla. Přesto jej pohostili a nechali přespat. A podobných “nečekaných” historek je jeho vyprávění plné. Ve dvou hodinách, kdy Ladislav mluvil a pil jsem se ani na chvilku nenudil. Naopak dost jsme se se ženou nasmáli a já byl rád, že to nebyl promarněný večer.

A byla fakt plná!

A byla fakt plná!

A v čem je tedy Ladislavův um, čím, že to vyprodává městské kinosály stejně jako vesnické tělocvičny? To bude asi každý muset posoudit sám, ale za mě je to takhle.
Čekal jsem něco jako lepší přednášku. Ale Ládík přináší do klidných vod cestovatelských přednášek zcela nový žánr. Své vyprávění o cestě pojímá jako dvouhodinový živý blog plný neostrých nicméně výstižných selfíček. Nechce vás poučovat, přesto odcházíte chytřejší. Jeho výstižné a vtipné komentáře vás často zastihnou zcela nepřipravené a vy se pořád usmíváte! Zatímco u jiných přednášek jsou místa, kde se smějete, Zibura nabízí jen pár okamžiků, kde se smát nemusíte.

A kdo tomu nevěří, tak 28. dubna v SONO Centru bude Ladislav zase znovu vyprávět o své cestě do Jeruzaléma, Scala je mu už malá nebo co. Já tam budu taky, zajímalo by mě, jak moc stejnej ten večer bude. 🙂

 


You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *