Kohouti neznají slitování. Znají jen vítězství nebo smrt!

Kohouti, kteří se mají utkat v ringu na sebe musejí reagovat.

Poražený z ringu je často sněden

Na ochozech desítky diváků bouří, ve stoje nadšeně pokřikují a fandí. Jsou mezi nimi dospělí muži, ženy, ale i malé děti. Jejich zrak je upřen do kruhové arény, kde se odehrává boj na život a na smrt. Přežije vždy jen ten nejsilnější a nejmrštnější. Na ostatní čeká smrt a často hrnec horké vody! Poražený je velmi často sněden!

Každý kohoutí “gladiátor” musí být před zápasy zvážen.

Ne, nemluvím tady o gladiátorských zápasech ve starém Římě. Řeč je o soubojích kohoutů v současném Peru. Tahle zábava je jižní Americe oblíbená stejně jako fotbal u nás a podobnost minimálně ve fanoušcích je až zarážející. Coliseum de gallos – jak se místům pro kohoutí zápasy se každý týden v sobotu večer zaplní desítkami návštěvníků, kteří fandí těm nejlepším kohoutím šampionům. Nejvíce řečí mají ti, kteří žádného bojového opeřence nemají. Zcela bezpečně vědí, co, kdy, který bojovník udělal špatně a se studeným pivem v ruce a cigaretou v koutku pusy rádi majiteli vysvětlí, kde jeho svěřenec udělal chybu.

Kohoutí zápasy, jako fotbal v neděli

Kohoutí zápasy jsou v Peru doslova národním sportem. Asi padesátiletý Miguel z Asociación de Gallos de Moyobamba mi vysvětlil, že v Peru je to velmi oblíbený sport: ”Až pětina Peruánců kohoutí zápasy navštěvuje a není se čemu divit, vždyť je to perfektní zábava,” usmívá se na mě Miguel a nalévá mi asi třetího panáka kořalky z velké lahve. Asi něco domácího. Snad do zítřka neoslepnu, říkám si.  V aréně mezi tím jeden z kohoutů cupuje dalšího a diváci se dostávají do varu. Hrdí majitelé bojových kohoutů se rozhlížejí kolem a hledají vhodné soupeře.

Každý kohout je před zápasem vyzbrojem dlouhými ostruhami.

“Kohouti musí být ve stejné váhové a velikostní kategorii, proto se musí nechat zvážit. Ale hlavně musí být ochotni spolu bojovat,” dodal Miguel. To majitelé zkoušejí tak, že trhavými pohyby dávají kohoutí hlavy k sobě a zase od sebe, když se začnou jejich svěřenci oklovávat a čepýřit, bude boj!

José: S kohouty trávám víc času než se ženou

Kohouti jsou pro své majitele velmi cenným artiklem. Často vydělávají nemalé pěníze.

Každý kohoutí šampion je na souboje pečlivě připravován a v rodině se těší často větší úctě než někteří jiní její členové. “Moje žena tenhle sport neuznává,” říká asi 35 letý José a dodává:” Nedivím se, s kohouty trávím více času než s ní. Na druhou stranu moji bojovníci přinášejí velkou část peněz do rodinného rozpočtu. Tak co by chtěla.” Kohouti dostávají pravidelně vitamíny, často také podpůrné látky na růst svalové hmoty. S každým pak José zvlášť cvičí speciální cviky, kdy opeřence různě přehazuje, či obrací na záda a připravuje jej tak na boj.
Kohouti při soubojích útočí na hlavu a pod křídla. Každý bojovník je navíc na zápas ještě vybaven speciálními ostruhy. Majitel mu je připevní lepící páskou na pařáty. Josého výcvik je patrně velmi kvalitní, protože jeho svěřenec už v aréně poslal na onen svět už čtvrtého soupeře sám přitom vypadá, jako by se nic nestalo. José si pečlivě ukládá do peněženky všechny vyhrané soly (peruánská měna).

Kohouti museji reagovat jeden na druhého, teprve pak mže začít boj.

“U nás v Moyobambě jsou kohoutí zápasy většinou jen dobrá zábava, i když pár chlapů se tím živí nebo si minimálně dobře přivydělává, za to v Limě. Tam se dá v jednom zápase vyhrát i pět tisíc dolarů,” vysvětluje Miguel. Z arény nesou dalšího mrtvého kohouta, který se stal obětí Josého zabijáka. “No co, měl šanci, nebojoval dobře a tak je mrtvý,” povzdechl si znuděně majitel poraženého. Jestli z kohouta bude polévka nebo jej dá sežrat psům se ještě nerozhodl.

Kohouti v Peru bojují legálně

Kohouti bojují do posledního dechu.

Kohoutí zápasy jsou zábavou provozovanou takřka po celém světě. V mnoha zemích byla však postavena mimo zákon. V Peru jsou však souboje opeřenců stále povoleny a dokonce je pořádáno národní mistrovství v těchto soubojích. Na univerzitě v Limě se prý pořádají specializované semináře například na téma techniky boje při zápasech. Podle dostupných informací jsou v Peru i specializované stanice, kde vedou přesnou evidenci každého šampióna až o několik generací zpět. Prostě chov bojových plemen kohoutů je velká věda.

Jako my v neděli na fotbal, chodí peruánci na pivo a kohoutí zápasy.

Aréna se postupně zaplňuje. Hodně se křičí, pije se pivo i tvrdý alkohol. Josého šampion stále neprohrál a vydělal mu tak už několik stovek peruánských solů. Snad jim oběma štěstí vydrží!

Kohouti nemají smilování. Musejí vyhrát jinak zemřou.