Příběh mého kloboukového blogu

Proč rád cestuji?

Ahoj, jsem Tom a tohle je můj blog o cestování. Cestování je pro mě vášeň. Je to závislost! Něco, co se nedá ovládnout, co prostě musím udělat. Určitě to znáte. Takový ten pocit jemného vzrušení, když se něco chystá. A nezáleží na tom, jestli jedu na Vysočinu nebo do Ugandy. Má to stejný průběh, jen intenzita je někdy rozdílná.

Nedávno jsem se přistihl na nádraží v Brně, když jsem sedal do vlaku směr Břeclav, že mám stejné pocity, jako když jsem na jaře odlétal z pařížského letiště Charles de Gaule do Šanghaje. Prostě takový ten pocit, kdy víte, že na sedadle vedle Vás bude sedět někdo zajímavý. Někdo, kdo má zajímavý životní příběh. Někdo, kdo jako vy má rád cestování. Někdo, kdo se s vámi podělí o zajímavý tip nebo životní zkušenost. Prostě někdo, koho byste doma na sedačce nepotkali ani kdybyste tam seděli celej život. Ten pocit, kdy za vámi zaklapnou dveře a vy víte, že vaše cesta už začala!

Blog který inspiruje

A přesně takový by měl být tenhle blog. Prostřednictví tohhle blogu bych byl já rád vaším parťákem na cesty, tím spolupsedícím v letadle nebo autobuse. Rádcem, co ví kde sehnat levnou letenku, poradí, kam se na cestě podívat nebo jaký oblečení si na cestu vzít. Prostě bych rád svých dvacet let zkušeností s cestováním a focením nenechal ukryté v šuplíku, ale dále je sdílel. A proto jsem se do psaní blogu pustil. Věřím, že to bude mít smysl, rozhodl jsem se po téhle příhodě.

Asi před třemi lety mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Volal nějaký kluk a povídá, že jede s kamarádem do Rumunska stopem a že jedou zítra a co bych jim poradil. V Rumunsku jsem byl 13x a tporadit jsem chtěl. Usmál jsem se a povídám, že záleží kam jdou, co tam chtěji dělat, na jak dlouho. Otázky mladíka na druhém konci zaskočili. Nakonec jsme se dobrali cíle. Chtěli do hor, do opuštěných hor, stopem. Stopování jsem jim rozmluvil, protože v Rumunsku se za stop platí. Ptal jsem se, kde mě našli. Mladík říká: “No ve vašem článku o Rumunsku pro Outdoor.” Dlouho jsem přemýšlel, až jsem článek našel na webu Fit Styl.  Byl 4 roky starý. A přesto inspiroval dva kluky, kteří se s jeho pomocí vydali do země, kde před tím nikdy nebyli.

My Lost Hat – ztracený klobouk

A proč My Lost Hat? Je to mnohem jednodušší než to vypadá. Nemám skoro žádný vlasy. A když se trochu ochladí nebo naopak peče slunce je moje hlava první na ráně. Buď se nachladím nebo spáli od sluníčka a tak ji furt musím nějak skrývat. Čepici nosím od půlky září do konce dubna a zbytek roku mám na hlavě klobouk. A taky furt něco ztrácím. Za dvacet let, co cestuju jsem měl takových klobouků desítky. Větišnu z nich jsem ztratil. A na většinu z nich si moc dobře pamatuju.

Třeba ten co mám v logu My Lost Hat. Přivezla mi ho moje žana z Londýna z Camdenu. Byl skvělej, bird watching hat. Nahoře měl terč, kterej byl na několik místech jako posranej od ptáků. Měl jsem ho strašně rád. Perfektně sál pot a když se ušpinil, nebylo to na něm moc vidět. Prý taky stál dost peněz.  Projel jsem s ním několik zemí. A graficky ho ztvárnil kamarád a skvělý kreslíř a grafik Dalibor Krch.

V Ugandě v roce 2012 jsem ho už málem ztratil. V Kasese, kde jsme vystoupili, abychom s kolegy z Na Zemi fotili místní sběrače fairtradové kávy jsem na hotelu zjistil, že klobouk prostě nemám. Ale štěstí mi fakt přálo a já za dva dny uviděl a hlavně poznal autobus, který nás tam z Kampaly přivezl. Skočil jsem do cesty a zastavil ho. Průvodčí už věděl, byli jsme jediní bílí v tom autobuse a dost možná za poslední několik let, které vezl. Když mě uviděl, vyskočil z busu s mým kloboukem a s úsměvem mi ho běžel vracet. Nakonec jsem o něj ale stejně přišel. O rok později v Dillí na letišti jsem přistál brzy ráno a šel si na záchod umýt obličej. Klobouk jsem si položil na umyvadlo a odešel. Když jsem se za 10 minut přišel už tam nebyl. Ale viděl toho za svůj život dost.