Leather jacket? Thanks, I’m not wearing a jacket / Kožené sako z Istanbulu? Díky, saka nenosím

Istanbul je krásné barevné město s příjemnými lidmi, když teda zrovna nic neprodávají. Pak jsou to byznysmeni!

Istanbul! Už to slovo zní exoticky. Istanbul! To je pravý orient. Istanbul. Město ležící na dvou kontinentech, rozděluje jej bosporská úžina. Já tu strávil dva dny a myslím na něj dodnes. A ano, někde tam vzadu v mysli mám prohlídku paláce Topkapi, Hagia Sofia či modré Mešity. Nejvíce si ale pamatuji moje poslední obchdoní jednání v tomhle městě!

Istanbulští prodavači jsou mistři obchodu. A je jedno, co prodávají!

Už vycvičen smlouváním na bazaru jsem se vracel zpět z města. Brzy ráno se mi podařilo zaparkovat před istanbulskou univerzitou a tak jsem celý den chodil po městě s pocitem, že jsem ušetřil. Popisovat, co jsem všechno viděl je skoro zybtečné, protože hlavní představení se odehálo právě až na konci dne. Už jsem se skoro blížil ke svému autu, když na mě nastoupil snědý muž s jasným výrazem ve tváři : “S tímhle bělochem dneska udělám obchod!” Mu to bylo jasné od začátku, já byl v nevýhodě, že jsem to ještě nevěděl a tak když na mě začal mluvit lámanou angličtinou, rozhodl jsem se ho poslouchat. Vždyť jsem byl už vycvičenej z bazaru. Hlavně se nesmíš nechat nachytat na “zájmu” o zboží.

Tedy vyslechl jsem tradiční formulku, že jsem dnes jeho poslední zákazník, a že mi dá speciální cenu, a že to nemůžu odmítnout, takoáv nabídka se už nebude opakovat…. bla, bla, bla… prostě zaručeně nejlepší ochod mého života.

A pak je vytáhl! Dvě neuvěřitelná kožená saka. Vzor tak někdy z 80. let minulého století. Úplně jsem v nich viděl nějaké východoněmecké rockery s melírem ve vlasech. Usmál jsem, jakože tohle není zboží pro mě, ale asi málo posměšně, protože Turek se rozhodl mi dát první nabídku. “Sto euro za kus, to je velmi dobrá cena pane, co myslíte?”

Moje auto zaparkované před Istanbulskou univerzitou se během dne stalo součástí tržiště.

To už jsem ale přišel k našemu autu a vidím, že za ten den bylo plně integrováno do istanbulského pouličního prodeje. Dva turečtí ochodníci s kalhotami a ponožkami si kolem něj udělali prodejní stánek. Marně jsem se jim snažil vysvětlit, že chceme dovnitř a bude tedy nutné, aby se se svýmn krámkem odsunuli jinam.

Můj nezájem ale snědého prodavače sak vůbec neodradil. Naopak, tanečky kolem ceny za dvě kožená saka, která nechci, se začaly rozjíždět. “Sto euro za sako z pravé kůže, to je jedinečná nabídka, nemyslíte?” povzbuzoval se v prodeji Turek.

“Já ale nemám rád kožené věci,” vysvětlil jsem mu s úsměvem. “Tak dobře, dám ti slevu dvacet euro na každé z nich, je to opravdová kůže,” nenechal se odbýt už vytahuje z kapsky zapalovač, aby mi hořícím plamenem dokázal, že mi neprodává žádný šunt. “Kdyby to nebyla pravá kůže, už by to smrdělo spáleninou,” vysvětloval mi. “Už jsem ti slevil 40 eur, tak co plácneme si?”

“Nemám rád kůži, jak jsem říkal a saka opravdu nenosím. Nebudou mi k ničemu,” snažil jsem se rozumně vysvětlit, proč tyhle dvě hrůzy nechci.  “Jsi dobrý obchodník,” usmál se na mě, “Dobrá. Stovku za obě!” řekl vítězně Turek, jako bychom si už plácli a teatrálně mi nastavil jedno sako, abych se coby jeho nový majitel už konečně hodil do gala.

“Ne, nedám ti ani korunu, protože ty věci nechci,” trochu ostřeji jsem se ohradil. A pak to začalo. Celý den prý nic neprodal, nemůže se takhle vrátit domů, protože jeho děti čekají, že jim přinese peníze na jídlo… Už jsem ho moc neposlouchal, protože jsem rozjel další akci – jak se dostat do auta, které se přes den ocitlo uprostřed stánku s ponožkami. Mluvil jsem na oba pány pomalu a zřetelně, ale zjevěn jazykem, kerému ani jeden z nich nerozumněl. Pak mě napadlo použít dvěře u spolujezdce. Ale kdo na mě na druhé straně nečekal?

Prodavači čehokoliv jsou v Iastanbulu všude. Ale památky, jak je Hagia Sofia, jsou doslova obleženy prodejci.

Můj prodavač. Jedno sako měl oblečené na sobě a ukazoval mi, jak mu hezky padne. Co na tom, že byl asi od 2o centimetrů vyšší než já a rozhodně měl svalnatější postavu. “Podívej se na mě, a pak na sebe. Tobě sako sedne, ale mě by bylo velké a nevypadal bych v něm hezky. Nemám ani sto euro a před sebou ještě dlouho cestu do Čech. A i kdyby mi sedlo a peníze jsem měl, co budu dělat se dvěma stejnými saky,” nasadil jsem zase přátelský tón.

“Dobře, moje poslední nabídka je 50 eur za obě, jedno můžeš doma hned po příjezdu prodat, co?” Zjevně mě buď neposlouchal a nebo nakonec možná nerozumněl. Sedl jsem za volant, nastartoval.

“Saka nechci,” podíval jsem se z okénka spolujezdce na zklamaného prodavače, který mezi tím snížil cenu na neuvěřitelných deset euro za kus, “a teď začneme couvat, odjíždíme,” křikl jsem na dvojici ochodníků sedících pod oknem řidiče.

Všichni pochopili. Jestli se nepletu, tak poslední nabídka byla, abych si saka vzal zadarmo, že je obchodník, a když neprodá, bude to pro něj větší potupa, než když nevydělá. Nevzal jsem si je. Nemám rád kožené věci. A dvojice našich nechtěných podnájemníků  se kvapem zvedla z plastových židliček, jediným pohybem si srolovala oba svoje obchody. Cesta za dalším dobrodružstvím tak byla volná.