Asia dreams in the heart of Hong Kong / Asijské snění mezi hongkongskými mrakodrapy

Tenhle mrakodrap mě po příletu do Hong kongu zcela ohromil.

Nedokážu přesně říci proč, ale o tom městě se mi dodnes zdává. Snad kvůlimrakodrapům, asijským bistrům, hektičnosti, moderním ulicím střídajícím se se špinavými zapadlými uličkami. Prostě nedokážu popsat, co mě na tom městě tak vzalo.. Mám ho ale pořád v hlavě i v srdci. A to jsem prosím v Hongkongu strávil pouhé tři dny. Ale dodnes, když si uvařím čaj Liu Bao, tak přestože netuším odkud tahle odrůda čaje pochází, spolehlivě mne přenese do Hongkongu. Přesně tenhle typ čaje jsme s mojí skvělou kamarádkou Zitou popíjeli celý náš krátký pobyt.

Luxus po dvou měsících v bídě a nedostatku jihovýchodní Asie.

Třídenní zastávka v Hong Kongu se při návratu po  dvou měsících v Laosu, Kambodži Thajsku a Barmě ukázala jako skvělý nápad pro aklimatizaci na “evropské” podmínky. Už po přistání na moderním mezinárodním letišti postaveném na umělém ostrově Chek Lap Kok byl známkou, že prachu a potu jihovýchodní Asie definitivně odzvonilo. Moderní rychlovlak mne dopravil za 20 minut na 34 kilometů vzdálený Hongkong island. A já se tak definitivně přesunul v čase. Jen jsem vystoupil z vlaku, přede mnou se otevřel fantastický pohled na srdce celého Hongkongu na čtvrt s obřím štíhlým mrakodrapem International Financial centre vysokým přes 400 metrů. Asi deset minut jsem zůstal stát s otevřenou pusou. Tenhle gigant byl obklopen ještě další spoustou budov podobných rozměrů. Vzhledem k tomu, že pršelo, občas se vrcholky budov ztrácely v mracích, což mělo za efekt, že vypadaly jakoby se pnuly až do nebe. Hodil jsem batoh do hostelu na kopci nad zátokou a vyrazil do ulic. Sedmimilionová metropole rozhodně stojí stojí za vidění.

Podívejte se vlevo. Dobrá rada!

Hongkong byl 99 let britksou kolonií. Angličané si tohle tisíc kilometrů čtverečních rozlehlé území pronajali v roce 1898 a 30. června 1997 ji zase vrátili Číně. Šlo ostrov Hongkong island, jižní cíp poloostrova zvaného Kowloon a severní venkovskou část tohoto území nazývanou New territories. A že se tu Angličané podepsali opravdu nesmazatelně zjistíte vzápětí. Nejen, že se domluvíte anglicky bez problémů, ale anglické jsou i názvy ulic, jezdí se vlevo a dokonce můžete potkat i staré dvoupatrové tramvaje, které brázdí zdejší úzké ulice. I když upřímně, pokud se zamyslím, možná, že ulice nebyly zase tak úzké, jen domy po jejich stranách byly neuvěřitelně vysoké. A to i obyčejné paneláky. Cestou k hostelu jsem z autobusu napočítal u jednoho rozestavěného bytového domu uprostřed jakéhosi sídliště asi pětatřicet pater. Nutno dodat, že v supermoderním městě působilo lešení z bambusových tyčí svázané provazy až do výšky zmíněného pětatřicátého patra poněkud bizarně.

Liu Bao, čaj který mi dodnes připomíná chuť a vůni Hong Kongu. Pil jsem ho pořád.

Kolonizátoři začali svoji práci nejdříve na ostrově. Proto patří tahle část Hongkongu k těm nejstarším, ale neděste se i supermoderních vymožeností si užijete dost. Tak především tu je již zmíněná mrakodrapová čtvrt nesoucí název Central. Znovu jsem procházeli kolem těch obřích budov a kochal se pohledy do nebes. Motal jsem se moderními nákupními středisky, která byla plná luxusního zboží tolik kontrastujícícho s chudým Laosem, zbídačenou Kambodžou či Barmou, kde jsem se pohyboval minulé dva měsíce. Nechápal jsem, kde se tak blízko od největší bídy světa vzal tenhle luxus. Přes nákupní středisko Landmark jsem se hustou sítí uliček propletl až k Queen’s Road, kde začíná nejdelší eskalátor na světě. pohyblivé schody a jezdící pásy jsou důležitou součástí městské dopravy na jejich vrcholu, tedy sto třicet pět metrů nad zmíněnou Queen’s road je totiž rezidenční čtvrt Mid-Level. Právě odtud každý den po osm set metrů dlouhých jezdících schodech do práce spěchají stovky bankéřů, realitních a burozvních makléřů a jiných obchodníků. Denně tak nejdelší pojízdné schodiště na světě přepraví několik desítek tisíc lidí. Až do desáté hodiny dopoledne jezdí tahle pohyblivá ulice jen dolů. Po zbytek pak vozí unavené obyvatele Hongkongu směrem vzhůru.

Ulice Hong Kongu jsou ta pravá čína s britskými rysy..

Brouzdal jsem dál ulicemi, trochu řešil problém, aby mě něco nazajelo. Hongkong zdědil po Britech mnoho, mimo jiné jízdu vlevo.  Stále jsem se rozhlížel při přecházení ulice jako doma a to i přesto, že mě velké nápisy na silnici upozorňovaly, abych se nejprve podíval vpravo. Pro jistotu jsem si vybíral jen křižovatky se semafory.

Moje cesta měla už jen jeden cíl. chtěl jsem vidět proslulé hongkongské letiště Kai Tak. Tenhle vzdušný přístav patřil po celou dobu a zejména těsně před uzavřením v roce 1998 k těm nejnebezpečnějším na světě.

Staré letiště Kai Tak v Hong Kongu pamatuje ty největší držkopády a krkolomná přistání.

A když jsem dorazil na místo pochopil jsem a byl jsem docela rád, že moje letadlo v Hongkogu už přistálo na ostrově Chek Lap Kok. Kratičká přistávací dráha končíci v moři se tísnila mezi mrakodrapy a já se stále rozhlížel, odkud ta letadla vlastně přistávala, když kousíček za letištěm v ose dráhy byl vysoký kopec. Stál jsem na střeše zrušeného letiště a rozhlížel se. Někde na skále v okolí by měla být bílo-červená kostokovaná plocha, na kterou piloti při přistání nalétávali. Až jsem ji uviděl mezi horními patry domů se tísnila na skále. Představil jsem si jak někde nad domy, četl jsem že asi padesát metrů nad zástavbou, musí pilot obřího dopravního letadla udělat obrat o 47° vpravu a co nejrychleji se srovnat s ranvejí.

Kostičkovaná plocha na skále mezi mrakodrapy. Kdo ji minul, v Hong Kongu nepřistál.

Komu se to nepodařilo, musel to zkusit znovu. Pokud však jako například pilot letounu Boeing 747-400 společnosti China Airlines nesjel přimo do moře. Celý komplex letiště byl v době mojí návětěvy už zcela opuštěný a tak jsem všechna místa, kde se desetiletí odehrávala letecká akrobacie hraničící se zázrakem mohl sledovat ze střechy kousek od bývalé řídící věže.
Pokud se budete zdát být už uštvaní městem, není nic lepšího než si odpočinout někde v klidu. Jižním směrem od Queen’s road je to do dost prudkého kopce, ale na konci vás čeká krásně upravená botanicá a zoologická zahrada, kde si v klidu oddáchnete. Zahrada funguje od roku 1871. Další možnost odpočinku je jen kousíček dál na východ. Obří hongkongský park, kde se můžete ponořit do kousku deštného pralesa, který skrývá krásná voliéra na jižní straně parku. Vyvýšené chodníčky umožňují návtěvníkům být blíže korunám stromů a jejich vzácným ptačím obyvatelům.

Hong Kong jsou i tradiční čínské pokrmy. Třeba tyhle kachničky.

Co byste však v téhle části města určitě neměli vynechat je The Peak. Vrcholek nad hogkongským přístavem Victoria Harbour a čtvrtí Central, kde v době kolonií bydleli bohatí cizinci se tyčí do výšky 552 metrů nad mořem. Bohužel při mojí návštěvě se stejně jako vrcholky mrakodrapů ztrácel v mlze a to po celou dobu. Slíbil jsem si jej ale navštívit hned jak se příště do Hongkongu podívám. Podle dostupných informací se šlo na tenhle kopec, respektive pustou skálu jen ztěžka vyšplhat. Když se v roce 1859 podařilo udělat na kopec první pěšinu byl to úspěch.

I místa klidu se Hong Kongu najdou

Nicméně to byl zároveň impuls pro zámožné obyvatele Hongkongu, aby si zde nechali postavit honosné rezidence, které využívali alespoň v létě. Veškerý materiál museli do těchto míst vynést nosiči. První lanovka na The Peak byla zprovozněna v roce 1888. Skutečná silnice, která znameneala stavební boom byla postavena na kopci až v roce 1924. Nahoře, pokud není mlha hustá tak, že by se dala krájet je prý bezvadný rozled na celý přístav a vlastně celé město. A tenhle zážitek můžete doplnit také adrealinovou jízdou lanovkou, která se za osm minut vyhoupne strmě na konečnou stanici, která je o skoro 400 metrů výše než ta spodní.
Také další, pevninská část Hongkongu jistě stojí za shlédnutí. Vyčlenil jsem si na ni celý další den. Kowloon je čtyřkilometrový pás pevniny, který Britové během svého působení ve městě proměnili v tepající velkoměsto. Z ostrova se na pevninu dostanet buď podmořským kanálem nebo trajektem. Každopádně na druhé straně vás čeká řada zajímavostí. Navštívit můžete muzeum umění, vědecké nebo vesmírné muzeum či muzeum historie Hongkongu.

Kytky z flower marketu.

Za zmínku stojí také nejrůznější tržiště. Já se navštívil květinový trh na Flower market road. Ulice přeplněná květy nejrůznějších barev byla jako léčba přírodou. Po všech těch přeplněných ulicích, hektické dopravě na mne najedou ze všech stran útočily kytice plné nádherných vonících květů. Desítky obchůdků přeplněných tou květinovou krásou. Procházel jsem mezi kyticemi a fotil jako o život. A jen jsem se nabažil té nádhery čekal mne další krásný zážitěk. Tentokrát flóru vystřídala fauna.

Ptačí trh, to je boží místo. Jako u nás burza králíků a slepic.

Rázem jsem se ocit na “burze drobného ptactva”, tedy na nefalšovaném asijském ptačím trhu. Honosná čínská zahrada byla pro tenhle druh obchodu jako stvořená.Všude postávali muži s malými či většími klecemi, a obdivně pozorovali mlaé opeřence. Kromě ptáčů se zde prodávaly také nové krásné klece z bambusu a také nejrůznější krmení pro ptáčky, včetně živého hmyzu. Na mnoha lavičkách majitelé jeddné jediné klece s malým opeřencem jen tak seděli. S nikým se nebavili, nic nekupovali, zjevěn nic neprodávali. Pochopil jsem, že tahle skupina obyvatel hongkongu sem přišla své domácí mazlíčky jen provětrat.

Diskuse nad ptáčky jsou často plamenné.

Začalo se stmívat a tak jsem se vydal směrem k přístavu. Čekalo mě ještě jedno představení. Světelná show na pozadí mrakodrapů hongkongského ostrova. I přes neusálou hustou mlhu to byla pěkná podívaná. Na rozloučenou. I když jak jsem psal už na začátku. S Hong Kongem jsem se vlastně nikdy nerozloučil. Myslím na něj nejčastěji ze všech měst, která jsem kdy navštívil. A divíte se mi?

Soutěž o průvodce Lonely Planet na My Lost Hat