Závod Fjällräven Polar: U psího spřežení je hlavní je brzda!

Severská příroda čaruje i v noci. Foto: Fjällräven Polar

Vzpomínáte si, jak jsem se chtěl zúčastnit závodu se psím spřežením Fjällräven Polar? Prudil jsem vás s tím několik dlouhých dní na přelomu listopadu a prosince loňského roku. Nakonec jsem neposbíral dost hlasů ani nezaujal motivačním videem. No co, příští rok to zkusím znovu. Zcela po právu zvítězila Martina Gebarovská a Veronyka Ginger Jelinek. Obě holky si na začátku dubna daly to dobrodružství a projely 300 kilometrů se psím spřežením v severské divočině. Můj kamarád Petr Tůma, vydavatel krásného lifestylového časopisu Choice dostal nabídku, jako novinář podívat se mezi závodníky a já jsem ho požádal, jestli by mi o tom něco nenapsal, když už jsem tam nemohl já. A tak je tu Petrův článek. Užijte si ho.

Foto: Fjällräven Polar

Mám rád věci, které nejde snadno pojmenovat a tak mě to do Laponsko táhlo už dávno. Jeho hranice nejsou dodnes zeměpisně přesně vymezitelné, to díky Sámům – kočovníkům, kteří se nikdy neohlíželi na politiku a se stády sobů šli vpřed za pastvou. Poznat tuto poslední evropskou divočinu nejen v létě, ale i v zimě… to představuje jistý challenge. Štěkat, skákat, výt… Mnohohlavá smečka psů dělá takový randál, že není rozumět, co musher říká. „Hlavní je brzda, je to jasné?“ už skoro křičí. „Jakmile psi zastaví, musíte ji pevně zašlápnout do sněhu. A když se rozeběhnou, pouštějte ji pozvolna. “Psi vyvádějí stále víc, zapnuti už v postroji vyskakují kolmo do výšky, jako by byli gumoví. Stojím na dvou úzkých lyžinách, saně divoce cukají v rytmu – jsou snad pohádkově živé? Zavrávorám, ale vyrovnám to. A pak najednou… jedu. Zrychlení je okamžité, na tuhle chvíli se moji čokli těšili dlouhé hodiny. Běží jako o závod i když tohle žádná „race“ není. Jediným cílem této cesty je naučit se, jak daleko od civilizace a navíc v zimě, PŘEŽÍT. K tomu nám dopomáhej Bůh a věčně usměvavý Johan Skullman. Zadejte si jeho jméno do vyhledávače a z YouTube dýchne chlad i na vás.

Fjällräven Polar: Není špatného počasí

Foto: Fjällräven Polar

…jen špatně oblečeného a nepřipraveného poutníka. Golfistům dobře známé heslo lze snadno spojit i s unikátní akcí Fjällräven Polar. Fjäll znamená temeno hory a raven sněžnou lišku. Je bílá jako sníh a tak vzácná, že pokud ji spatříte, jako byste zahlédli přízrak. Obě slova pak dávají dohromady švédskou outdoorovou značku založenou v roce 1960,  která stojí za sportovním vybavením i funkčním, přesto elegantním oblečením. Hodí se doslova do každé situace. Chodí v něm švédský král Karel XVI. Gustav i děti Madonny, stalo se též nepsanou uniformou britských rowdies. A také vám, kromě jiného, pomůže překonat nástrahy divočiny a bivaky ve sněhu za polárním kruhem.

Foto: Petr Tůma

Pravda je, že Fjällräven Polar dřív býval opravdovým závodem. Neúprosnou potyčkou s teplotami překračujícími až -30 °C, rvaním se se sněhovými vločkami, mlhou, vichřicí, ale hlavně s časem. Tak jako tomu je dodnes v nejtěžším vytrvalostním závodu psích spřežení, v 1700 km dlouhém Iditarodu, Případně v jeho české obdobě nazvané Šediváčkův Long. Ale pak si lidé z Fjällrävenu uvědomili, že mohou koncept „posledního skutečného dobrodružství“ využít efektivněji a zapojit do něj mladé lidi z celého světa. Ti se jim již pět sezon sami hlásí a postují na web důvody, proč by měli být vybráni pro tuto expedici. A další statisícovky jejich méně rozhodných kamarádů pro ně hlasují…

Každodenní rituály

Martina Gebarovská a Veronyka Ginger Jelinek v závodě Fjällräven Polar. Foto: Petr Tůma

Nejhorší ze všeho je vstávání. Ať už spíte ve stanu, nebo ve sněhovém záhrabu, musíte opustit teplo spacího pytle, nasoukat se do ledového oblečení a postupně začít po ránu fungovat. Ponožky jste si hřáli celou noc na holém těle, vysoké boty jsou do sebe zapíchlé tak, že tvoří hranaté písmeno U. Rozděláváte oheň pomocí nože, křesadla a březové kůry, stejně jak to popisoval Ernest Thomston Seaton v knize Dva divoši. Při jejím čtení však nikdy nefoukal vítr a nezábly ruce. Konečně přináší jiskřičky z křesadla první náznaky tepla. Je třeba si rychle uvařit čaj, posnídat dobroty z balíčku „suchých potravin“ určeného pro pěšáky švédské armády, nakrmit psy a zapřáhnout je opět do saní.

Foto: Fjällräven Polar

Přes zamrzlé jezero, kde led výhružně praská i když má být ještě alespoň metr silný, se ženeme stále řidčím porostem jehličnanů, jejichž větve a kořeny se natahují nebezpečně blízko k dráze saní. Kolem nejsou pražádné stopy civilizace, jen nekonečná arktická tundra utopená v bělostném šeru. A pak se náhle šedivá obloha na chvíli smiluje a zasvítí z ní slunce. Jestli je možné prožít kýč, tak se to děje právě teď. Cítím divokou radost, energii, že bych se nejraději sám rozběhl vpřed a běžel tak dlouho, dokud by ze mne nebyla jen malá tečka na obzoru. Pocitu, kdy jste spjati se smečkou do jediného vpřed uhánějícího těla, mohou konkurovat snad jen chvíle, kdy svobodně cváláte na koni.

Vzhůru vstříc vlnám

Martina Gabarovská v závodě s českou vlajkou

Foto: Fjällräven Polar

Mám štěstí, že jedu hned za vůdčími saněmi, psi tak mají jasný příklad kam a jak běžet. Přesto si na otevřených pláních tajně přeji, aby změnili směr a vrhli se jinam, do nekonečné, žádnými stopami nedotčené běloby. Vím, že bych je hlasem nedokázel ani ovládat a štěkavé povely jsou jiné, nežli než švédská slůvka napravo – höger a vlevo vänster. A tak mi jen občas ujede samovolné „Hej, hej, jupí.…“ i když musím v rozměklém sněhu lehce přibržďovat, neboť se psi mimo stopu boří a mohl bych jim přejet saněmi tlapky.
Blížíme se k velkému iglů. V kotlíku se tam vaří čas, na rozžhaveném plechu peče losos, který přijde do polévky z mléka zahuštěné bramborami a koprem. I psi vycítili delší zastávku, stočili se do klubíčka a odpočívají. Než si budou moci lehnout na teplo slámy v domácích kotcích, uplyne ještě pár dní. Turistická jízda na saních je pohodová, ale dlouhý přejezd nekonečného severu s pocitem odevzdanosti prostoru a nejistoty, kde zrovna jste, není pro každého. Mění ve stezku s nekončícími vlnami. Pohybovat se na nich je jako nést nitroglycerinovou nálož. Buď musíte jet velmi, velmi pomalu, nebo naopak po hřebenech vln profrčet. Když to neuděláte, sice nevybuchnete, ale bederní páteř vám druhý den připomene vaše nemoudré počínání. Cítím ho ještě měsíc po této akci a i když „trochu“ bolí, je to nadmíru příjemná vzpomínka.

Skvělý je 1 ze 100!

Malamuti a husky, samojedi a grónští psi – ty všechny můžete zapřáhnout do saní. U nás využíváme i tzv. české horské psy a nadmíru přerostlé voříšky. Jejich povahy jsou různé. Už jako štěňata si zvykají na postroj, nechávají se však volně běhat se smečkou, vstřebají tak, co se děje okolo. Tahají pak od jednoho roku a není to pro ně nic nepřirozeného… jednoduše mají to v krvi. Najít dobrého marketinového ředitele je často menší umění, než objevit vhodného vůdčího psa. Musheři říkají, že to bývá jeden ze sta. Musí to být autorita i pohodář, musí mít dobrý tah a hledět vždy dopředu k obzoru. Nebo možná až za něj.

Iditarod Trail

Poslední „velký závod naší doby“ začal takto. V aljašském Nome byla 21. 1. 1925 diagnostikována epidemie záškrtu. Lékař hned poslal telegramy do Fairbanksu, Anchorage, Sewardu a Juneau, ale protizáškrtové sérum měla jen nemocnice v Anchorage.  Letadla však byla rozebrána z důvodu zimních oprav, jedinou možností dopravy bylo psí spřežení. A tak se i stalo. 2. února 1925 přihnal Gunner Kaassen k smrti unavené psy na vylidněnou První Avenue v Nome. Byl posledním z dvaceti musherů, kteří si zásilku předávali na trase dlouhé 1 084 km jako štafetu. Sérum dorazilo do Nome za pouhých 127,5 hodiny.