Lidské věže – zvláštní generační souznění Katalánců

Zpočátku působí stavění lidských věží v Tarragoně neoragnizovaně.

Potemnělé zastřešené atrium starobylého domu je plné lidí. Je jich tu snad sto, stopadesát. Od maličkých dětí, přes puberťáky, mladé slečny až po dospělé chlapy. Sem tam se objeví i jasný dědeček. Všichni zapáleně diskutují kolem muže s nějakým popsaným listem papíru. Jsem v Tarragoně hlavním španělského městě pobřeží Costa Daurada v jednom z míst, kde se staví lidské věže či lidské hrady – Castellers.  Tradiční zvyk, který se tu pěstuje po staletí. Atmosféra je přátelská, je tu cítit soudržnost, něco zvláštního – mezigenerační pouto.

Dvojice dívek sleduje, jak v zastřešeném atriu v centru Tarragony roste lidská věž.

Lidské věže musí mít pevný základ

Silný muž kolem pětatřiceti rozděluje místa, pozice. Každý má svůj jasný úkol a bez řečí jej plní. Důležité, aby pyramida měla pevný základ, ten tvoří čtyři muži kteří se pevně chytí za paže. Jakmile je tento “buben” pevně spjat, začínají se přidávat další lidé. Pevným obětím toho před sebou se vytváří základna věže, tzv. pinya něco jako shluk, či v překladu ananas.

Muž rozděluje úkoly před začátkem stavění lidské věže.

Je to zvláštní. Ty dotyky. Jsou samozřejmé a nikomu to nevadí. Není v tom nic sprostého, spíše intimního, nezbytného. Bez dotyku se prostě základna neudělá. A tak se dívky pokládají a “tulí” na záda chlapům, chlapci objímají holky, vše s jediným záměrem. Postavit tu nejstabilnější, nejvyšší a nejbezpečnější věž.

Základ věže mus být velmi pevný.

Lidská stavba roste před očima

Když je hlouček už dost velký, řekl bych tak pět, šest řad, vrstev, slupek začínají po zádech lidí v prvním patře šplhat další. Staví se na ramena čtveřice mužů z “bubnu” ostatní je chytají za nohy, aby jim poskytli, co největší stabilitu. A na tyhle čtyři šplhají další a další a další… když má věž i se základnou šest pater, objevuje se na věži tak čtyřletá holčička v přilbě.

Základna lidské věže tzv. Pinya – Ananas.

Stvaba z lidských těl roste před očima.

Malé děti šplhající na vrcholek věže, nacvičují kde se dá.

Jako po kmeni stromu šplhá po lidských tělech nahoru do sedmého patra. Její úkol je jasný, dostat se nahoru, zamávat a druhou stranou se zase spustit dolů. Výška věže je někde kolem deseti metrů, přesto dívenka šplhá, jakoby se nic nedělo. Když zamává, všichni radostně zamručí. Povedlo se. A teď rychle dolů a odpočinout si. Obří věž ze přede mnou “roztekla” jako svatební dort v horku. Mladí i staří chodí po tělocvičně a plácají se po ramenou. Všichni jsou spokojeni.

Nahoru šplhá často jen čtyřletá holčička.

Stoupat nahoru po lidských tělech není jednoduché…

 Tarragonské věže mají tradici

Tenhle zvyk se ve španělské Tarragoně, městě vzdáleném asi hodinu jízdy na jih od Barcelony, dodržuje již po staletí. Stavění věží se objevuje od 18. století, kdy byl tento zvyk propojen s lidovými slavnostmi. Prapůvod Castelleres, tedy lidských věží je ve starobylém tanci Baile de los Valencianos, který se tančil kolem náboženských procesí a končil speciální figurou – lidskou věží. Pak se tanec a věž oddělili a Katalánci převzali jen lidské stavby. Postupně se snažili postavit věže vyšší, originálnější, složitější. Dnes je tahle tradice dokonce zahrnuta pod ochranu světového kulturního dědictví UNESCO.

Lidské věže v katalánské Tarragoně ve Španělsku.

Já mám ale z tohoto setkání pocit, že žádná organizace z vnějšku nemůže tuhle tradici udržet, pokud sami obyvatelé Tarragony a Katalánska nebudou chtít. Lidské věže a jejich stavění, definitivně propojují generace tarragoňanů. Minimálně v těchto chvílích jsou si všichni rovni, malí potřebují velké, aby mohli vystoupat až na vrcholek pyramidy, staří zase potřebují ty mladší, aby mohli tradiční lidskou věž postavit. Všichni jsou potřeba, nikdo tu není víc ani míň. Každé lidské tělo je jen stavebním kamenem věže a všem jde o jedno, nespadnout! Silný okamžik. Možná bychom taky potřebovali takové věže. Byli bychom si blíž.