Mobily nás změnily! Lidi se už spolu nebaví, jen spěchají posbírat zážitky!
Georg Oberloher Vedl dvacet let Stüdlhütte. Teď končí!
Po dvaceti letech letos v říjnu skončil Georg Oberloher na jedné z nejznámějších alpských horských chat, na východotyrolské Stüdlhütte. Jeho rodina má v městečku Kals a okolí kořeny hluboko v historii. Jeho předkové rozjížděli turismus ve Vysokých Taurách, konkrétně v údolí pod nejvyšší rakouskou horou, Grossglocknerem. Jeho rodina vede nejen Lucknehütte, ale postavili a vedou také Lucknerhouse.
V roce 1997 se Georg rozhodl změnit zaměstnání inženýra v Innsbrucku a naplno se pustit do dosud neprobádaných vod. Nově postavená chata Stüdlhütte potřebovala někoho, kdo ji otevře a povede nejen ke spokojenosti majitele spolku Alpenverein, ale především ke spokojenosti návštěvníků. Turistů, horalů a horolezců. A Georg uspěl! Za dvě desetiletí vybudoval jedno z nejlepších míst pro vysokohorksou turistiku. Chata postavená v téměř třech kilometrech se tak stala pojmem mezi horolezci z celého světa! Georga jsem pořádal o rozhovor a ten ochotně souhlasil. Vlastně jsem měl pocit, že byl docela rád, že jsem se společně mohli pobavit o jeho práci.
Jak se Stüdlhütte za posledních dvacet let změnila?
Stüdlhütte je chata s úžasným geniem loci, říká Georg Oberloher.
Před dvaceti lety bylo všechno úplně jiné! Postavili jsme za tu dobu spoustu nových věcí, mnohé byly pro chod chaty naprosto nezbytné a v původním plánu se s nimi vůbec nepočítalo. Například lanovka na dopravu potravin, nejrůznějšího vybavení a také personálu byla totálně zničená. Neměli jsem tu skoro žádnou vodu. Pitné vody bylo málo a ještě byla nekvalitní. Nebyla čistá, obsahovala písek. Nebylo tu topení. Jen malý motor, který ale nestačil na vytápění chaty. V plánování se tenkrát udělala spousta chyb. Byla tu zima, nebyla tu voda. Teplá už vůbec ne. Tři kilowaty z fotovoltaiky nebylo dost pro větší stroje na provoz chaty nebo i kuchyně a podobně.
A jak je to tedy teď?
Posledních šest, sedm let jsme v pohodě. Je tu nový motor a trubky z Lucknerhausu. Tím potrubím táhneme nejen vodu, ale i elektřinu. Pumpujeme vodu zespoda i pro zimní sezónu. Je tu příliš velká zima, takže nikde netaje sníh a voda se nevytváří. Proto ji pumpujeme do výšky 500 metrů kilometr dlouhým potrubím! Díky tomuhle vedení jsme mohli zlepšit naše služby. Stále jsme horskou chatou, ale s velmi dobrými službami – můžete si tu koupit teplou sprchu. V kuchyni můžeme používat větší a výkonnější stroje. A tím máme také větší počet hostů. Začínali jsme se 2500 návštěvníky za rok a teď jsme na nějakých 8000 až 9000 hostech ročně. Největší změna v návštěvnosti nastala, když jsme začali chatu otevírat i v období od března do května, někdy začínáme už v únoru. Využívají to zejména skialpinisté a lidé, co chodí na sněžnicích. A funguje to!
Georg Oberloher, sice vedl Stüdlhütte, ale musel se ohánět i v kuchyni.
To byly změny v chatě, co změna návštěvníků? Jak ti se změnili?
Tady jsou ty proměny snad ještě markantnější. I horolezci se změnili. Na většině lidí je vidět stres. Jsou tu tací, co přijdou v pátek a v neděli už musí být zpět. Někde ve Vídni. Je z nich cítit napětí. “Teď jsem tu. Rychle na vrchol a zase rychle domů. A rychle na další horu.“ A tak to hrnou před sebou. Hodně stresu. Ale největší změna přišla s mobilními telefony a tablety!
Před dvaceti nebo patnácti lety se velmi často stávalo, že tu horolezci hráli na kytaru a společně zpívali. U jednoho stolu. Do rána! Nebo hráli karty dlouho do noci, pili společně pivo, veselili se, prostě byli spolu. A teď spolu často nemluví ani ve skupinách, které sem přijdou společně, natož mezi cizími lidmi. Když si dva lidé sednou ke stolu u baru a přijdou další, nepřisednou si, ale hledají místa na opačné straně místnosti. A další zase co nejdál od ostatních. A tím říkají, nechte mě samotného s mým mobilem, potřebuji zkontrolovat e-maily, messengera, a dát fotky na facebook a podobně. To je smutný pohled!
Více z rozhovoru s Georgem najdete v článku na Turistika.cz.
