Příběh Josefa, co vyhrál průvodce Lonely Planet. O zdraví, ponikání, cestách a Bohumilu Hrabalovi

Josef Kubleka zcestoval kus světa. Dnes kvůli nemoci cestuje jen prstem po mapě a listováním v turistických průvodcích. Průvodce Lonely Planet po jižní Francii mu udělal radost.

Rád bych se s vámi podělil o jeden životní příběh. Víte, že kratičké texty o výhercích soutěží z My lost Hat zveřejňuji jen na mém FB profilu, ale tenhle si podle mě zaslouží místo na mém blogu. Těžko, říct, jestli je dobrý nebo špatný. Myslím, že je to příběh o optimismu a vytrvalosti. Musím, říct, že jsem byl moc rád, že náhoda takhle rozhodla, ale víte co… Náhody neexistují!

Výherce průvodce po jižní Francii se neozýval, tak jsem ho posunul dál…

Průvodce Lonely Planet po Jižní Francii.

V soutěži o průvodce Lonely Planet po jižní Francii od nakladatelství Svojtka, který běžel na webu My Lost Hat celé září jsem 1. října vylosoval člověka, který se mi ani po skoro dvou měsících neozval. Jeho smůla.  Tak jsem se na konci listopadu rozhodl a vylosoval dalšího. Josef Kubelka z Teplic, nový váherce, se ale také neozval hned. Až asi po deseti dnech. A měl k tomu důvod, byl v nemocnici. Pak přišel tenhle e-mail a já nad ním zůstal v němém údivu. Strávit s Bohumilem Hrabalem večer v Moulin Rouge v Paříži! No řekněte sami.

S Bohumilem Hrabalem v Moulin Rouge

Zdravím,
moc děkuji za výhru. Udělala mi obrovskou radost. Jen nevím, zda neodpovídám pozdě. Dnes dopoledne mě propustili z nemocnice, takže jsem se to dozvěděl až teď večer. Jestli jsem to ještě stihl, samozřejmě souhlasím s rozhovorem. Má to ale háček. Mám lymfedem na obou nohou a jsem velice omezeně pohyblivý. Z domova vycházím, jen když mě vezou k doktorovi. Jinak jsem rád, když si sám dojdu na záchod. To dost asi vypovídá o ne mé vůli, ale schopnosti cestovat. Nebylo to tak vždycky a procestoval jsem od mlada až na některé výjimky (Skandinávie, Benelux) skoro celou kontinentální Evropu. Nejdál jsem byl v Gruzii, kde se mi povedlo dokonce zúčastnit se sklizně čajových lístků na tamnějšich čajových plantážích. Okolní moře Jaderské, Egejské, Středozemní i Baltické jsem všechny poznal, bohužel jen z pobřežních plaveb.
Můj sen byla cesta kolem světa. Nejdřív jsem na to neměl čas, protože když jsem v roce 1995 začal podnikat, nemohl jsem si už dovolit ani jednu dovolenou a jezdila jen žena sama s kamarádkou. Co jí závidím je, že stihla i Afriku – byla v Egyptě a dvakrát v Tunisu. Když jsem seknul s podnikáním, už jsem bohužel nemohl na nohy. Ještě jeden sen jsem měl a to Nový Zéland, případně Yellowstone kvůli té čarokrásné krajině.
 
Ve Francii jsem byl dvakrát. V roce 1985 jsem strávil 10 dní v Paříži, vč. výletu do Versailles a prochodil jsem ji opravdu křížem krážem. Měl jsem to štěstí tenkrát pobývat v Paříži s panem Bohumilem Hrabalem ve stejném penzionu a strávil jsem s ním jeden příjemný večer v Moulin Rouge. Začátkem devadesátých let jsem absolvoval okružní cestu kolem Středozemního moře z Janova, přes Monte Carlo, kolem Azurového pobřeží až do Toulonu. V každém větším městě jsme strávili minimálně den kromě Monte Carla, kde jsme byli dva dny a stihli jsme nejen střídání stráží u dóžecího paláce, ale zahrál jsem si i v té, tenkrát ještě světoznámé herně. Bohužel nás pustili jen do přízemí (prostory pro plebs). Pak jsem ještě projížděl jižní Francii na cestě do Španělska, ale to jsem viděl jen z okna autobusu, protože jsme stavěli až v Andoře, kde jsme strávili skoro celý den. Proto se už těším na toho průvodce. To totiž nyní patří k mým zálibám – cestování pohledem po mapách a čtením průvodců. Vím, že Lonely Planet vydává luxusní průvodce.
 
Nevěřil bys, kolik času strávím nad mapami a s průvodci, i když osobně už cestovat nemůžu. Moje žena totiž na stará kolena v sobě objevila zálibu v turistice a s kamarádkami obden vyráží na výlety a protože se mi přes obrovskou snahu nepovedlo ji naučit používat kompas a orientovat se v mapách podle orientačních bodů, zůstává to na mě, aby se někde holky neztratily. Každý výlet ji detailně musím zpracovat : vytisknout detailní mapu, jízdní řády a podrobný itinerář se všemi místním jmény podle mapy a přesnou kilometráží, takže s tím prostě nejde zabloudit. Nikdy mi nejde do hlavy, že i přesto se jim to holkám občas povede.:-)

Josef Kubelka
 
P.S.
Ještě jsem si vzpoměl – malý problém bude s fotkou. Já sice foťák mám (stařičký Charkiv na kinofilm z roku 1967), ale od poslední cesty do Řecka v roce 1995 jsem s ním nefotil a ještě je v něm nedokončený film z té doby. Každopádně nelze fotky digitalizovat a poslat.

(text jsem jen v detailech upravil, jinak jsem jej nechal tak jak jej Josef napsal)

A i fotka se nakonec povedla. Vypomohla Josefova dcera a fotky dorazily. A zase s velmi odlehčeným komentářem.
“…i když podle mě je jedna horší než druhá. Pominu-li moji “fotogeničnost”, na vysvětlenou – co jsem začal marodit s nohama, tak se skoro nepohybuji a přibral jsem za tu dobu 60 kg. Pokročilý věk mi také moc nelichotí a dcera nejen že není špičkovým profesionálem… Žena navíc nesla velmi nelibě, že jsem si při té příležitosti ani neuklidil svůj pracovní stůl, takže se na něm vyskytuje obvyklý bordel. Podle mě je ale všechno na svém místě, kde to spolehlivě najdu, což se nedá říct o dnech kdy to už nevydrží a přes mé  protesty mi pracovní stůl uklidí.”

Tak co říkáte, hezký příběh, ne?