Noc v klášteře hluboko v rumunských horách, na to prostě nedá jen tak zapomenout

Jeden z mnichů kláštera Fransinei svolává ostatní k liturgii.

Tenhle příběh je starej dobře 15 let, ale stejně na něj nemůžu zapomenout a možná taky, že dost ovlivnil můj další směr v cestování, který bylo tenkrát na začátku. Právě kvůli téhle zkušenosti se asi víc snažím na cestách mluvit s lidmi, baví mě jejich příběhy, zajímám se o to, co dělají a jak to dělají. A nemusí to být nutně Reinold Messner a jeho nové muezum na Kronplatze. Zajímavý je pro mě i sběrač kávy, pěstitel vanilky, výrobce sýra někde v horách, horský vůdce, poutník. Je to jedno.

Tahle story se odehrála při mojí cestě s kamarádkou Šárkou do pohoří Lotru ve středním Rumunsku. Rumunsko je vůbec země, která má v mém srdci nějak více místa než země jiné. Navštívil jsem ji asi třináctkrát a i přesto, že mne tu například pokousal pes, věřím, že přechod pohoří Rodna v roce 2006 nebyl můj poslední. A ještě jednu zvláštnost má tenhle příběh a sice, že všechny fotky, které k němu vznikly jsou ještě scany z opravdických filmů.

Klášter v Horezu je krásným komplexem staveb na kraji vesnice.

Než jsme se  Šárkou dostali do hor přijeli jsem do městečka Rumnicu Vilcea. Tahle oblast je mimo jiné známá tím, že na poměrně malé ploše je tu hned několik pravosavných klášterů. V kopcích na úpatí pohoří Capatiny, v oblasti nazávané Valašsko, se takových klášterů dá napočítat dobrých deset, vzdálených od sebe často jen několik kilometrů.

Návštěva kláštera Horezu ve středním Rumunsku není ztracený čas.

Jedním z nich je klášter u městečka Horezu. Prašná cesta se líně táhne mezi domečky, připomínající český venkov ze začátku minulého století. Zahrádky plné kukuřice, slunečnic, fazolí a vína. Mezi tím vším se pletou děti, slepice, kachny a husy, sem tam čuník. Občas potkáte stařečka, jak vede krávu, případně vás obklíčí stádo ovcí, které bača žene z pastvy. To je ale spíš výjimka, ovce jsou v létě většinou na hřebenech Karpat. Horezský klášter vzdálený od nechal poblíž vesničky Romanii de Jos vybudovat kníže Constantin Brincoveanu (1688-1714). Všechny budovy největšího kláštera v oblasti jsou postaveny kolem Velkého kostela z roku 1693. Vstup je ozdoben sloupy a dveřmi z hrušňového dřeva. Řada barev na vnitřních freskách je očouzena sazemi z ohňů, které uvnitř kostela rozdělávali turečtí nevolníci. Klášter má také velkou zahradu, která je obehnána kamennou zídkou, jež odděluje stavby od hustého lesa. Pokud se v klášteře rozhodnete přespat, čeká vás možná neklidná noc. Okolní lesy jsou totiž nejen plné zvěře, hovoří se dokonce o medvědech či vlcích, ale především je zde množství sov. Právě velký počet těchto nočních ptáků dal tomuto místu jméno. Vždyť sova se rumunsky řekne huhurezi a od tohoto jména je k Horezu už jen kousek.

Přespat v zahradě kláštera pod širákem má své kouzlo.

Prožít noc v klášteře je zvláštní zážitek. S Šárkou jsme se při naší cestě dostali až za vesnici Suta, po cestě do hor. Budova asi dva kilometry před klášterem je místo, kde zůstávají ženy. Dál už mohou jen muži, protože klášter Fransinei je pouze mužský klášter. A tak jsem šárku nechal svému osudu a šel. šel jsem a nevěděl kam dojdu, jak se domluvím a co mě tam čeká. Jen jsem chtěl přespat.

Klášter Fransinei je ryze mužským zařízením.

Ke klášteru jsem dorazil krátce před západem slunce. Byť by bylo třicet stupňů ve stínu bylo zakázáno vstoupit do kláštera v krátkých kalhotách. Bylo dusno, horko a měl jsem za sebou celý den putování. Byl jsem opravdu unavený, a tak jsem do upraveného areálu uprostřed lesů vstoupil dost odevzdaně. Po několika desítkách metrů si mě všiml první mnich. „Dalo by se tu přespat?“ ptal jsem se anglicky a protože jsem tušil, že mi asi nebude rozumět, nazančil jsem spaní. Usmál se a pokynul mi, abych si na lavičku před budovou odložil batoh a následoval ho.

Kostel se zrovna chystal na novou fasádu, ale jinak bylo veškeré vybavení velmi prosté.

Vždycky jsem si všechny své věci dost hlídal, ale ten mladý mužíček v černém plášti mě jediným svým úsměvem přesvědčil, že to dnes nebude problém… A tak jen s pasem a penězi v kapse, bohužel bez foťáku, jsem vstoupil dovnitř. Přišel jsem pozdě. Jídlo už bylo na stolech. V místnosti bylo temno, které sem tam narušoval slabý svit svíčky. Že místnost je plná, jsem si všimnul až po několika minutách. Vlevo u dlouhého dřevěného stolu na lavicích sedělo asi třicet mnichů, mlčky jedli. Nikdo nic neříkal, protože v čele, zcela na konci místnosti stál u malého pultíku velmi starý mnich a četl motlitby. Řada veršů, kterým jsem samozřejmě nerozuměl, se pravidelně opakovala. V tom mě někdo zatahal za rukáv a posadil ke stolu vpravo. Než jsem se stačil vzpamatovat, bylo tam nejen místo, ale také plechová miska s teplou polévkou. Dostal jsem lžíci a dal se do jídla. Polévka – slaný vývar ze zeleniny, velmi slabá, ale teplá. S pinou, jak se říká rumunskému chlebu, které bylo na stole dost, chutnala výtečně. Další chod, miska rýže řádně, omaštěné, s dvěma rozvařenými rajčaty, následoval vzápětí. Nezbylo mi ani sousto. Ve zvuku motliteb jsem si prostě netroufnul nedojíst. Přesto, při vší úctě, doma bych se podobné břečky ani nedotkl. I tak ale můžu říct, že to byla jedna z nejkrásnějších večeří v mém životě. Když mi přinesli čtvrtku melounu a výtečnou buchtu, už v místnosti skoro nikdo nebyl. Řízný úder do zvonu někde v místnosti vyhnal mnichy ven. Šli si po svých stejně tak lidé od mého stolu.
„To jsou lidé bez střechy nad hlavou,“ vysvětlil mnich v hnědé pletené vestě na černém hábitu: „Bydlí tady v několika útulnách.“ „Budeš tu chtít přespat?“ ptá se. Kývl jsem. „Až v klidu dojíš, přijď za mnou, budu v kostele,“ řekl a představil se jako mnich Trifon.

Kolem kostelíka bylo několik budov s celami pro mnichy, i pokojíčky pro náhodné kolemjdoucí, jako jsem byl já.

Kostel byl nádherně vyzdoben, všude zlato, krásné ikony, zdi pobyté barevnými koberci, svíce plály ve všech koutech. Uprostřed na zemi klečelo nebo sedělo několik mnichů a tiše se modlili. Mnozí z nich byli velmi staří a tak se opírali o zeď či lavice… Mezi nimi i Trifon, kterého jsem nemohl vyrušit, cítil jsem se trochu jako nezvaný host, přestože mi to nikdo ani náznakem nedal najevo. Teprve až po skončení obřadu jsem si uvědomil, že batoh, který jinak sundávám při každé příležitosti, jsem si tentokrát nechal na zádech. Trochu mě to všechno vzalo.
Každý, kdo vyšel z kostela se na mne usmál, až se objevil můj mnich. Zavedl mě do okoje, který je přímo naproti kostela umístěného v podkově obytných budov. Setmělo se ale „náměstíčko“ s kostelíkem osvětlil měsíc, byl úplněk.
V malé místnosti se dvěma dřevěnými postelemi, stolkem a kachlovými kamny jsem s Trifonem zapředl hovor. „Klášter byl založen v roce 1863 a žije tu nastálo asi sedmdesát mnichů,“ vysvětlil mi. Následoval dost neuvěřitelný rozhovor, kdy jsem se mu snažil vysvětlit, že jsem nevěřící, a že se jmenuji Tomáš.

Vstup do kláštera Fransinei.

Čas běžel strašně rychle, stačil jsem si jen opláchnout v místní prádelně, prošel jsem si celý klášter. Všude jsem potkával jen muže v černých hábitech. Podíval jsem se na políčka, kde si mniši sami pěstují fazole, potřeba mě vyhnala dokonce na toalety. Všechno bylo velmi skromně zařízeno, jen v kostele se leskl zlatý inventář. Úderem desáté hodiny se ale po všech slehla zem. Pochopil jsem, že je čas jít spátUsnul jsem jako špalek, zanvený celodenním chozením. Ale probudil jsem se uprostřed noci. Nejdříve jsem si myslel, že se mi pod vlivem těch nevšedních zážitků něco zdá, ale nebyl to sen. Probudilo mne tlumený, dutý, opakovaný zvuk, jako by někdo bouchal do dřevěného trámu. Vyšel jsem ven z pokoje. Ještě rozespalý, jsem se mrknul na hodinky. Byly dvě hodiny ráno. Rozhlédl jsem se. Kolem kostela v záři loučí procházel starý mnich. Atmosféra měla nepopsatelné kouzlo, jako odněkud ze středověku. Muž držel v ruce dřevěnou desku, která byla léty používání řádně opotřebována a uprostřed byla zúžena tak, aby se dala chytit do ruky. Kusem dřeva se pak střídavě bouchá do každého konce, takže dřevěná deska má velmi tajemný zvuk.
Z šera se najdou odněkud vyloupl Trifon. „Obleč se a pojď, tahle liturgie je moc zajímavá a navíc by u ní měli být všichni z kláštera,“ vysvětlil mi. Natáhl jsem si kalhoty a spěchal do chrámu. U vchodu se tísnilo několik desítek mnichů od dvacetiletých kluků až po devadesátileté starce. Každý z nich, když vstoupil do chrámu, nejprve se před oltářem poklonil a pak se uchýlil na své místo. Celým chrámem se nesl temný hlas „předříkávače“, po němž všichni opakovali části textů. Občas dokonce některý verš společně zazpívali. Mystická atmosféra, vznešená nálada, klid. V takovém rozpoložení jsem setrval až do pěti hodin do rána. To celá tajemná mše v záři svíček skončila.
Vrátil jsem se do postele a okamžitě usnul. Asi kolem osmé mě probudilo slunce, které mi pronikalo oknem do pokoje. Uvědomil jsem si, že někdo klepe na dveře. Byl to opět Trifon. „Budeš tu chtít zůstat ještě jednu noc?“ ptal se. „Ne, ne. Musím spěchat, dneska bych se chtěl dostat do hor a čeká mě ještě dlouhá cesta,“ odvětil jsem. „Jsi opravdový poutník,“ usmál se Trifon a vysvětlil mi, že zůstat v klášteře déle není úplně jednoduché. Musel by to schválit jeho představený. Rozloučil jsem se, poděkoval.

Na tuhle noc prostě nemůžu zapomenout. Bylo mi dvaadvacet, byl jsem sám v horách a zcela náhodná noc v klášteře patří k zážitkům, které se často neopakují.