Zibura nikdy nespí! Přes prázdniny po nonstopech napsal knihu o své cestě do Jeruzaléma. Vyjít má už letos před Vánoci

Požádal jsem Ladislava o pár fotek z jeho pilné práce na knize.

Ladislav Zibura ve vyprodaném kině Scala.

Před prázdninami zazářil jako nová mediální hvězda. Jeho obličej i jeho hlas k nám promlouval snad ze všech médií. Myslím, že dosud nevystoupil jen v předpovědi počasí a v krimi zprávách na Primě. Zaplať Pán Bůh! Blonďatý mladík Ladislav Zibura si na jaře podmanil několik tisíc lidí, kteří v krátké době shlédli jeho živou “one man show” o pěších cestách do Jeruzaléma, Říma a Santiaga de Compostela. O jeho aktivitách jsem si s ním povídal už v březnu na stránkách My Lost Hat. Později jsem se pokusil o nemožné, o jakousi recenzi jeho představení. Musím říct, že mě jeho parádní show příjemně překvapila. Co mě překvapilo už méně, byla nabídka nakladatelství Albatros jeho příběhy vydat knižně.

A tak se Ladislav na prázniny uklidil do pochybných restaurací, kaváren a dokonce odjel do zahraničí na dovolenou do Bulharska, aby tam vytvořil jedinečné dílo. A  mě napadlo, že by vás mohlo zajímat, jak se ty dva měsíce vlastně měl. Tady je krátký rozhovor s ním. Vzhledem k tomu, jak rozhovor vznikal (na odpovědi jsem čekal skoro měsíc) je až s podivem, že Ladislav knihu skutečně napsal, nebo to alespoň tvrdí.

Viděl jsem na FB fotku se dvěma dámami z Albatrosu. Už nějakou dobu píšeš, máš představu, jak dlouhá knížka bude a kdy by měla vyjít? Jak jsi daleko s psaním?

V psaní knihy Ladislava nejvíce zdržovalo pivo.

Knihu jsem měl odevzdat minulý týden. Zdrželo mě ale pivo, proto ji odevzdávám až ve nyní. A to ještě doufám, že pojem “rukopis” Albatros nemyslí doslovně. Pokud ano, nezbude mi, než najmout stenografku a knihu jí nadiktovat. To by ale znamenalo, že ji po sobě musím přečíst, což bych dělal nerad. A jak bude kniha dlouhá? Příliš. Vedení Albatrosu totiž odmítlo můj návrh na vydání brožury, ve které bych se jen pochválil. S psaním už jsem ale hodně pokročil. V tuhle chvíli mám napsaných 250 stran z 200 domluvených.

Bylo rozumné v době, kdy se horkých dnech nejlépe pije studené pivo, zavázat se že napíšeš knihu?

Společně s letošní dovolenou v Bulharsku a studiem humanitních oborů to řadím mezi nejhorší rozhodnutí svého života. Trh je ale neúprosný a od špatných spisovatelů vyžaduje knihy před Vánoci. Právě během svátků jsou totiž lidé nejzranitelnější a musí se radovat i z věcí, které by jindy nejraději spálili. Pití piva, a autorství knihy se navíc skvěle doplňují. Pivo dodává odvahu, autorství zase záminku a výhledově možná i prostředky. Každá prodaná kniha mi vydělá na jedno pivo, když to bude malá desítka a dám si ji na vesnici.

Je velký rozdíl říkat příběhy z cest před lidmi, kde okamžitě můžeš zkontrolovat jejich reakci a psaním knihy, kde vůbec nevíš, jestli se čtenáři knížka líbila nebo ne?

Výhodou knihy je, že mě publikum nemůže lynčovat hned. Výhoda projekce zase spočívá v tom, že každý zůstane až do konce, protože je mu líto peněz za předražené vstupné. Kniha pro mě ale představuje splněný sen. Má ambice objevit se v řetězci Levné knihy je navíc mnohem reálnější než dostat se na Šlágr TV. A že bych nedostal žádnou zpětnou vazbu, toho se v případě knihy nebojím. Přinejhorším si stoupnu do knihkupectví a budu se ptát lidí “jestli už četli toho Ziburu a taky jim přišel jako takovej floutek”.

Vladimír odpočívá při práci na knize.

A vůbec, jaký je rozdíl, když nějaký příběh vyprávíš, a tím, když jej máš napsat?

I takhle vzniká kniha.

Z hlediska autorského vůbec žádný. Jen jsem za pomoci klávesnice převedl ohrané vtipy z projekcí do textového editoru Microsoft Word 2007. Z hlediska publika je to ale rozdíl velký. Lidé totiž zažívají invazi tam, kde si dosud mysleli, že je bezpečno. Vylodil jsem se na knižním trhu a jsem připraven se probojovat až do knihovničky jejich dcer. Každopádně mě baví, že při psaní si můžu s texty trochu vyhrát a každý příběh vypointovat lépe, než když ho vyprávím naživo. A protože mám víc prostoru, do knihy jsem dostal i spoustu věcí, které na projekcích nezaznívají – třeba praktičtější informace o cestě nebo popisy toho, co se člověku honí hlavou. Dyslektici ocení také 40 žertovných komiksů s minimem textu.

Bude kniha jen shrnutím tvých jarních exhibicí nebo se tam dostanou i historky, na které v tvém one man show už nezbylo místo? A bude v knize jen cesta do Jeruzaléma nebo i zbývající dvě cesty?

Jak název 40 dní pěšky do Jeruzaléma napovídá, je to kniha o cestě do Jeruzaléma. Kdybych ji naplnil vyprávěním o Římě a Santiagu, byl by to milý žert, obávám se ale, že bych měl na krku Českou obchodní inspekci. Ostatní cesty tak zmiňuji jen velmi okrajově. Oproti projekcím díky většímu rozsahu hodně přibylo pasáží o cestě samotné – ne jen o zážitcích s lidmi. Mimochodem budeme natáčet taky audioknihu, kterou přečtu já sám. Chtěli jsme totiž ušetřit za herce.

Ladislavova jarní exhibice před vyprodanou Scalou.

Jak často píšeš? Jaký nejdelší kus jsi na jeden zátah napsal? Máš nějaké místo, kde píšeš nejraději? Musí přijít nálada, nebo jsi ukázněný autor, co se rozhodně a píše.

Ani v Bulharsku Ladislav nezahálel.

Nejraději píšu českobudějovických non-stopech Domino a Ferrari. Je to podnětné prostředí, kde dostanu levný alkohol a občas i nějakou dobrou radu do života. Nedávno jsem třeba nad ránem ve Ferrari vyslechl přednášku o prospěšnosti pervitinu na lidský organismus. “Jsem bezdomovec, je mi 55 a podívej se, jak hezky vypadám. To všechno díky piku,” říkal mi bezzubý sjetý pán, který vypadal na 70. Velký kus jsem napsal taky třeba v 8hodinové zácpě na bulharsko-srbské hranici. Nejlépe na mě prostě fungují situace, kdy je všechno kolem tak zoufale špatné, že mi nezbude než psát. A co se týká rychlosti… Někdy jsem napsal i 6 000 znaků za hodinu, což je fakt hodně, když vezmu v potaz, že si všechny ty zážitky musím nejdřív vymyslet. Na výsledku to bylo ale hodně znát. Později jsem se proto s texty trochu laskal a nikam nespěchal – jednomu odstavci jsem věnoval klidně hodinu.

Budou tvé veřejné projekce na podzim pokračovat?

Mému manažerovi se narodilo dítě. Takové dítě, to je spousta nároků. Vyžaduje pleny, kolébku, kočárek, kojeneckou výživu, ošacení a očkování. S Martinem jsme se proto dohodli, že můj příběh budeme ještě chvíli recyklovat, abychom na nebohého malého tvora nemuseli sbírat víčka. I na podzim tedy nechám sprostě znásilňovat svou přirozenost a budu objíždět republiku s maningotkou. Takže ano. Stačilo to říct jedním slovem, ovšem spisovatelská frustrace mě přiměla k tomu téma rozvést.

Jak dlouho myslíš, že s těmi třemi cestami ještě vydržíš a nabízí se otázka, jestli už je v plánu další cesta? Předokládám, že do Bulharska nejdeš pěšky a z dovolené s kamarády u moře nevznikne celovečerní pořad?

Bulharsko a pivo. Přesto by Ladislav chtěl ještě nějakou cestu podniknout.

Po pravdě už vnímám, že bych hrozně moc chtěl zase někam vyrazit. Otevřely se mi úplně nové možnosti – z cesty budu psát reportáže, plánuji se vrátit s napsanou knihou. To téma Jeruzaléma mi přijde trochu vyčerpané. Na druhou stranu jsem rád, že mohu lidi z Turecka a Izraele ukázat v jiném světle, než je veřejnost vídá v médiích. I to, že vás muslimové pozvou k sobě na večeři a nabídnou vám místo na spaní, je součástí reality. Jen málokdo ale podobnou věc prožil, proto lidem pouť rád zprostředkovávám. Další cestu už mám naplánovanou. Půjdu v březnu, půjdu daleko a půjdu sám. Cíl ale zatím tajím. Je to praktické, kdybych se ho rozhodl ještě změnit.

Jednoznačně se zvýšil zájem o tvoji osobu v mediálním světě. Omlouvám se za osobní otázku, ale naše čtenářky to jistě bude zajímat, zvýšil se i zájem o tvoji osobu v tvém osobní životě? Máš už holku?

Ano. A je moc krásná. Sbalila mě na to, že se jí nelíbila moje projekce. Seznámili jsme se ale už dřív v ostravském gay baru. Tam mě zase zaujala tím, že mi dala facku, když jsem si poněkolikáté spletl její jméno. A k zájmu o mou osobu… Nedávno mě zastavil na ulici prodavač kol. “Jste to vy?” položil mi existenciální otázku. Už jsem se chystal mu vyprávět o cestách, když se ukázalo, že si mě spletl s člověkem, který u něj nakupoval den předtím. A tak je to se vším. Nijak si proto na zájmu o mě nezakládám, protože často ani neexistuje. Spíš se snažím využít ty příležitosti, které mi to dává – třeba vydat knížku, věnovat se žurnalistice a čas od času lidem něco předat. Ono to může vypadat, že si ze všeho jenom dělám srandu, ale mám docela promyšlené, co lidem chci říct. Přemoudřelé lidi, kteří se berou vážně, nikdo nechce poslouchat. Tak mi nezbývá, než nebýt dalším z nich.

Pozdrav čtenářům na koenc.