Traffic police in Lima are only women / Dopravní police v Limě, to jsou jen ženy
(EN) When I traveled to Peru I brought with a feeling that the society there was kind of macho. What a mistake! Within the three weeks I met several independent women working surprisingly in very “men” positions. For example…Walking in Lima I noticed a a female police officer controling a crossroad. Unusual but possible I said to myself. Later on I realized that there is a women in police uniform in the middle of every busy crosroad. Later I got to know that there is a law that only women can do this job because they are more strict and incorruptible than men.
(CZ) Do jižní Ameriky, konkrétně do Peru, jsem odjížděl s jakýmsi matným pocitem, že tamní společnost je značně machistická. Tedy, že ženy jsou v Peru upozaďovány a do života rodiny mohou mluvit jen do té míry, dokud vaří, uklízejí a starají se o děti. Po třech týdnech intenzivního soužití s Peruánci nechci říci, že v Peru vládnou ženy, ale troufnu si říci, že jejich role není zanedbatelná. Mnohdy totiž zaujímají překvapivě “mužské” pozice.
Po jedenáctihodinovém letu z Madridu jsem přistál v Limě, peruánské metropoli, taxíkem se nechal odvézt do hotelu. Jen co jsem se ubytoval, nečekal jsem na nic, měl jsem cosi jako cestovatelský absťák, a tak jsem hned vyrazil do ulic. Bloumal jsem po Limě, procházel historickým centrem po Plaza Mayor, kde je mimo jiné i Prezidenstký palác. Prošel jsem kolem muzea inkvizice, kde byly v letech 1570 až 1820 mučeni a týráni lidé z celé Španěly ovládané jižní Ameriky. Kolem národního fotbalového stadionu jsem se vydal přes třídu 28. de Julio na Avenidu Brasil. Jedna z tepen města vedoucí k pobřeží. První den člověk vždycky myslí především na bezpečí, a tak jsem se dost často rozhlížel po policistech.
Dopravní policie v Limě, to jsou jen ženy
Asi po hodině bloumání městem jsem se zastavil a uvědomil si, že na všech stanovištích pro dopraváky řídící obří křižovatky s nekontrolovatelným provozem jsou ženské. Ano samé policistky. Jak se později zjistil, tahle situace trvá již několik let a důvodem bylo rozhodnutí peruánské vlády, která povolala do dopravní služby pouze ženy, aby nemilosrdně trestaly přestupky. Peruánské policistky jsou tak postrachem řidičů. Vláda tvrdí, že policistky jsou spravedlivější a zároveň přísnější, a to přesně ulice peruánské metropole potřebují. V osmimiliónovém městě vládne chaos, nad kterým asi mnozí policisté z řad mužů často mávnuli rukou. Ženy však bývají velmi nesmlouvavé a rády si vychutnají neukázněné “macho” řidiče. Jediný muž mezi v úřadu je generál Arturo Davila – šéf dopravní policie. Muži podle jeho slov často odpustí přestupek za “všimné” zatímco ženy jsou neúprosné a požadují plnou pokutu diktovanou zákonem.
Fairtradové družstvo ženy podporuje
I moje další putování bylo spojeno s peruánskými ženami. Konkrétně s Rosou Avilés Quispe, drobnou, sympatickou Peruánkou středních let, která se rozhodla při mojí cestě z Limy do Tingo Maria, že přijet do cílové stanice kolem půlnoci není bezpečné. Vždyť Tingo Maria je známé jako místo, kde bují obchod s kokainem. Já se tam však vydal fotografovat kakaové plantáže fairtradového družstva Naranjillo. Ale až poté, co mne, naprosto neznámého člověka, nechala Rosa přečkat noc v jejím bytě v Huanacu. Rosa žije sama a vydělává si prodejdem zeleniny. Za dva soly denně si pronajímá stánek na místním tržišti a měsíčně si přijde na 600 solů, to je místním měna. Sama si platí byt, ve kterém žije. Ani po příjezdu do Naranjilla jsem nepřestával potkávat úspěšné ženy.
Veronica Colqui Olazo je něco jako pravá ruka prezidenta družstva, šéfka podopory družstva mne po celou dobu doprovázela. Asi třicetiletá, krásná, úspěšná žena mne přivedla k další ženám, které o svém osudu nehodlají nechat rozhodovat muže.
Ve společenské místnosti malinké vesnice Huayhuantillo uprostřed pralesa se nese vrušená diskuse. Uvnitř je asi deset ženských, které diskutují s mužským řečníkem. Je to koordinátor projektu, který má některé ženy z vesnice rekvalifikovat, aby doma mohly dělat čokoládu. Projekt v družstvu Naranjillo, pod které vesnice patří, má podporovat ženy.
“Je to rozvojový program, financován z fairtradové sociální prémie. Klade si za cíl podporovat podnikání žen členů družstva,” vysvětlil mi koordinátor kampaně Faitradová města Stanislav Komínek z organizace NaZemi. Některé ženy jen tiše poslouchají, jiné zasypávají řečníka dotazy. Když narazí na problém, že by se rekvalifikace měly účastnit jen některé z nich a ne všechny, vyvolá to vlnu protestu. Řada z nich se tady hlasitě bije o svou budoucnost, kterou jim pomáhá budovat mimo jiné i systém fair trade.
Junana pracuje i za svého nemocného muže
I když by se to mohlo zdát, ani příběh další ženy není o machistovi, který trápí svoji družku. Hlavní postavou je sebevědomá producentka kakaa Juana Lumbe Jara. “Kakao pěstujeme s mužem už 35 let. Manžel je ale nemocný s prostatou a tak je starost o rodinu, ale i práce na plantážích, především na mě,” říká usměvavá žena v bílém triku s prezidentskou kandidátkou – a hle další žena – Lourdes.
Také ona si pochvaluje systém fair trade, protože dle jejích slov pomohl zvýšit produkci z jejích kávovníků. “Sociální prémie, kterou nám za kakako zákazníci v systému fair trade vyplácejí navíc k běžným cenám, si můžeme dovolit najmout agroinženýry. V družstvu jich máme čtyřiadvacet. Dávají nám cenné rady, jak se o rostliny starat, jak je hnojit a chovat se ekologicky. Za bio kakaové boby samozřejmě dostáváme více peněz,” pochvaluje si Juana a usmívá se.
Nechtěl bych, aby se zdálo, že ženy v Peru se mají báječně a nic je netrápí. Tak to jistě není, řada z nich určitě úpí pod trvdým diktátem svého muže. Svým článkem jsem však chtěl ukázat, že i v tak silně machistické společnosti jakou ta v Peru jistě je, se ženy mohou prosadit a mnohé to umějí. Jdou tak příkladem dalším ženám, jimž k rozhodnutí konkurovat mužům chybí, někdy třeba jen maličký impuls.