Traffic police in Lima are only women / Dopravní police v Limě, to jsou jen ženy

Lima, býval kdysi chloubou jižní Ameriky. Já z ní už tak nadšený pocit neměl, i když řada míst na mě dýchala historií.

(EN) When I traveled to Peru I brought with a feeling that the society  there was kind of macho. What a mistake! Within the three weeks I met several independent women working surprisingly in very “men” positions. For example…Walking in Lima I noticed a a female police officer controling a crossroad. Unusual but possible I said to myself. Later on I realized that there is a women in police uniform in the middle of every busy crosroad. Later I got to know that there is a law that only women can do this job because they are more strict and incorruptible than men.

(CZ) Do jižní Ameriky, konkrétně do Peru, jsem odjížděl s jakýmsi matným pocitem, že tamní společnost je značně machistická. Tedy, že ženy jsou v Peru upozaďovány a do života rodiny mohou mluvit jen do té míry, dokud vaří, uklízejí a starají se o děti. Po třech týdnech intenzivního soužití s Peruánci nechci říci, že v Peru vládnou ženy, ale troufnu si říci, že jejich role není zanedbatelná. Mnohdy totiž zaujímají překvapivě “mužské” pozice.

I tehnle kopec plný malých domečků je LIma.

Po jedenáctihodinovém letu z Madridu jsem přistál v Limě, peruánské metropoli, taxíkem se nechal odvézt do hotelu. Jen co jsem se ubytoval, nečekal jsem na nic, měl jsem cosi jako cestovatelský absťák, a tak jsem hned vyrazil do ulic. Bloumal jsem po Limě, procházel historickým centrem po Plaza Mayor, kde je mimo jiné i Prezidenstký palác. Prošel jsem kolem muzea inkvizice, kde byly v letech 1570 až 1820 mučeni a týráni lidé z celé Španěly ovládané jižní Ameriky. Kolem národního fotbalového stadionu jsem se vydal přes třídu 28. de Julio na Avenidu Brasil. Jedna z tepen města vedoucí k pobřeží. První den člověk vždycky myslí především na bezpečí, a tak jsem se dost často rozhlížel po policistech.

Ženy v uniformách jsou v peruánské metropoli k vidění všude. Lima má jen dopravní policistky.

Dopravní policie v Limě, to jsou jen ženy

Asi po hodině bloumání městem jsem se zastavil a uvědomil si, že na všech stanovištích pro dopraváky řídící obří křižovatky s nekontrolovatelným provozem jsou ženské. Ano samé policistky. Jak se později zjistil, tahle situace trvá již několik let a důvodem bylo rozhodnutí peruánské vlády, která  povolala do dopravní služby pouze ženy, aby nemilosrdně trestaly přestupky. Peruánské policistky jsou tak postrachem řidičů. Vláda tvrdí, že policistky jsou spravedlivější a zároveň přísnější, a to přesně ulice peruánské metropole potřebují. V osmimiliónovém městě vládne chaos, nad kterým asi mnozí policisté z řad mužů často mávnuli rukou. Ženy však bývají velmi nesmlouvavé a rády si vychutnají neukázněné “macho” řidiče. Jediný muž mezi v úřadu je generál Arturo Davila – šéf dopravní policie. Muži podle jeho slov často odpustí přestupek za “všimné” zatímco ženy jsou neúprosné a požadují plnou pokutu diktovanou zákonem.

Fairtradové družstvo ženy podporuje

Rosa a její byt v Huanacu.

I moje další putování bylo spojeno s peruánskými ženami. Konkrétně s Rosou Avilés Quispe, drobnou, sympatickou Peruánkou středních let, která se rozhodla při mojí cestě z Limy do Tingo Maria, že přijet do cílové stanice kolem půlnoci není bezpečné. Vždyť Tingo Maria je známé jako místo, kde bují obchod s kokainem. Já se tam však vydal fotografovat kakaové plantáže fairtradového družstva Naranjillo. Ale až poté, co mne, naprosto neznámého člověka, nechala Rosa přečkat noc v jejím bytě v Huanacu. Rosa žije sama a vydělává si prodejdem zeleniny. Za dva soly denně si pronajímá stánek na místním tržišti a měsíčně si přijde na 600 solů, to je místním měna. Sama si platí byt, ve kterém žije. Ani po příjezdu do Naranjilla jsem nepřestával potkávat úspěšné ženy.

Veronika z družstva Naranjillo v Tingo Maria.

Veronica Colqui Olazo je něco jako pravá ruka prezidenta družstva, šéfka podopory družstva mne po celou dobu doprovázela. Asi třicetiletá, krásná, úspěšná žena mne přivedla k další ženám, které o svém osudu nehodlají nechat rozhodovat muže.

Ve společenské místnosti malinké vesnice Huayhuantillo uprostřed pralesa se nese vrušená diskuse. Uvnitř je asi deset ženských, které diskutují s mužským řečníkem. Je to koordinátor projektu, který má některé ženy z vesnice rekvalifikovat, aby doma mohly dělat čokoládu. Projekt v družstvu Naranjillo, pod které vesnice patří, má podporovat ženy.

Pro ženy funguje v Naranjillu i řada rozvojových programů.

“Je to rozvojový program, financován z fairtradové sociální prémie. Klade si za cíl podporovat podnikání žen členů družstva,” vysvětlil mi koordinátor kampaně Faitradová města Stanislav Komínek z organizace NaZemi. Některé ženy jen tiše poslouchají, jiné zasypávají řečníka dotazy. Když narazí na problém, že by se rekvalifikace měly účastnit jen některé z nich a ne všechny, vyvolá to vlnu protestu. Řada z nich se tady hlasitě bije o svou budoucnost, kterou jim pomáhá budovat mimo jiné i systém fair trade.

Junana pracuje i za svého nemocného  muže

Juana na plantážích s kakaem pracuje i za svého nemocného muže.

I když by se to mohlo zdát, ani příběh další ženy není o machistovi, který trápí svoji družku. Hlavní postavou je sebevědomá producentka kakaa Juana Lumbe Jara. “Kakao pěstujeme s mužem už 35 let. Manžel je ale nemocný s prostatou a tak je starost o rodinu, ale i práce na plantážích, především na mě,” říká usměvavá žena v bílém triku s prezidentskou kandidátkou – a hle další žena – Lourdes.

Ženy v Peru často pracují velmi tvrdě.

Také ona si pochvaluje systém fair trade, protože dle jejích slov pomohl zvýšit produkci z jejích kávovníků. “Sociální prémie, kterou nám za kakako zákazníci v systému fair trade vyplácejí navíc k běžným cenám, si můžeme dovolit najmout agroinženýry. V družstvu jich máme čtyřiadvacet. Dávají nám cenné rady, jak se o rostliny starat, jak je hnojit a chovat se ekologicky. Za bio kakaové boby samozřejmě dostáváme více peněz,” pochvaluje si Juana a usmívá se.

Nechtěl bych, aby se zdálo, že ženy v Peru se mají báječně a nic je netrápí. Tak to jistě není, řada z nich určitě úpí pod trvdým diktátem svého muže. Svým článkem jsem však chtěl ukázat, že i v tak silně machistické společnosti jakou ta v Peru jistě je, se ženy mohou prosadit a mnohé to umějí. Jdou tak příkladem dalším ženám, jimž k rozhodnutí konkurovat mužům chybí, někdy třeba jen maličký impuls.