Fotit Matterhorn! Musíte si počkat!

Hraniční hora Matterhorn na pomezí Švýcarska a Itálie patří k nejfotografovanějším horám světa. Ovšem! Když vám počasí dovolí ji fotografovat! Strávil jsem tři dny v Zermattu, městečku pod tímto alpským velikánem, a pokud jde o snímky hory, byla to marná snaha. Celý první den mraky přicházely a odcházely, ale celou horu nikdy neodkryly.

Mraky se kolem Matterhornu točily celé odpoledne.

Matterhorn – pokus číslo dva

Druhý den jsem vyjel lanovkou nad Zermatt až na stanoviště Rothorn ve 3102 metrech a neviděl jsem vůbec nic. Procházel jsem mlžnými oblaky a snažil se uvidět alespoň obrys té hory. Ale nic. Jedinou, i když také okouzlující, podívanou byl východ slunce za mraky nad ledovcem Findelglescher. Na chvilku celá scéna úplně zrůžověla.

Východ slunce nad ledovcem Findelglescher.

Tak jsem se vydal na cestu dolů pěšky do Zermattu v naději, že se cestou počasí umoudří a já zahlédnu Matterhorn. Cestou jsem fotil, co mi přišlo do cesty. Jednou to byla alpská protěž, jindy hořec, ale třeba celý trs zvonku vousatého pokrytý jemnými kapakmi vody, taky vůbec nevypadal špatně.

Alpské květiny, jediné co se v tom dešti dalo fotit.

Směrem ke stanici lanovky Riffel Alp jsem se zastavil u Stelli see, jezera, které je známé snad z každé fotografie zdejších hor, protože se v něm odráží Matterhorn. No, nevím jestli to nejsou fotomontáže. Já ho obešel celé a Matterhorn jsem zase neviděl.

Obvykle se v hladině Stellisee odráží Matternhorn…Pro mě bohužel ne.

Navíc začalo celkem slušně pršet. Když už není co fotit, stačí prostě jít. Chůze jen co noha nohu mine, mi vždycky pročistí hlavu. Když musím něco dělat, v tomhle případě jít, není čas zabývat se hloupostmi. A tak jsem došel až k Riffel Alp resortu ve 2222 metrech a pak vlakem do Zermattu.

Matterhorn – pokus číslo tři

Moje touha spatřit Matternhorn v nějaké fotogenické podobě se nevydařila.  Tedy alespoň v den, kdy jsem si to přál, měl dostek času a naplánovanou trasu s místy, odkud fotit Matterhorn musí být radost. Zase se mi ale potvrdilo, že když jdete štěstí naproti, když něco opravdu chcete a jste schopni pro to něco udělat, pak se vám to podaří.

Na večeři mě osud svedl k jednomu stolu s ředitelm Gornergrat Bahn, železnice, která už od roku 1898 vede z Zermattu až na stejnojmenný horský hřeben do výšky 3100 metrů. Také odtud je krásně vidět na Matterhorn, tedy když je počasí. Slovo dalo slovo a on mi řekl, že když bude ráno hezky a já sednu na první vlak nahoru, uvidím horu z vlaku. Nesměl jsem ani vystoupit a stejnou soupravou sjet dolů, abych stihl odjet domů. A tak jsem se druhý den probudil ještě za tmy. Sbalil jsem si kufr a čekal, jestli bude hezky. Už před sedmou bylo jasné, že hezky bude.

Ráno Matterhorn ještě dělal drahoty.

Zasněžená špička majestátní hory se postupně barvila od růžové přes zlatou. Udělal jsem pár záběrů z hotelového balkónu a spěchal na nádraží. Naštěstí je v Zermattu všechno hodně blízko a já sedl na vlak a užíval si, jak se souprava šplhá do hor. Postupně se mi začaly otevírat pohledy nejen na už rozzářený Matterhorn, ale tak na další okolní vrcholy na Monte Rosu (4638 m), Breithorn (4164 m) a dalších 29 vrcholků. Byla to rychlovka, ale nádhera. Viděl jsem tu krásu kolem a nelitoval jsem promarněné snídaně v pětihvězdičkovém hotelu Mont Cervin Palace.

Ale nakonec se Matterhorn objevil v celé své kráse.

Vlak z Zermattu do mé další destinace jsem stihl bez problémů. Zase se mi potvrdila jedna jasná věc, že když se chce, tak to jde. A taky, že na švýcarské vlaky je opravdu spoleh!