Větrný mlýn bez lopatek, louka pro UNESCO, vinohrady a krvavý západ slunce

Území bývalého Slavnského hradiště v Mikulčicích bypadá teď jako krásně pokosená louka.

Dramatické mraky nad kostelem č. X.

Po několik dnech zase vylezlo sluníčko a můj výhled z okna na blučinský Výhon sliboval, že by se na jih od Brna daly udělat pěkný fotky. Do konce října jsem potřeboval dofotit nějaký místa a tak jsem se vydal do Mikulčic. Tamní Slovanské hradiště bylo už dvakrát navrženo do seznamu světového dědictví UNESCO, ale vždy byla kandidatura stažena. Vlastně se ani nedivím, myslím, že je v republice spousta hezčích míst, která by schvalováním prošlo. Je to taková velká louka, ale krásná, s několika místy, kde byly objeveny základy kostelů. Na jejich místě jsou vystavěny  půdorysy do výšky asi 30 centimetrů. Jinak teď na podzim je tu opravdu krásně. Obzvlášť, když mi dovolili vystoupat na věž, kerá bude zpřístupněna od příští sezóny. Ze zhruba třiceti metrů vidíte všechny hlavní body zdejšího areálu. Viditelnost byla krásná.

Jedinný pavilon mikulčického hradiště.

Prošel jsem si velkou část hradiště, nakoukl také do jedinného pavilonu, který toto místo má k dispozici a vydal se dál. Měl jsem v plánu podívat se do Hodonína. Kolem jezdím už dlouho, ale vlastně jsem tu nikdy nebyl, pominu-li nějaký předvoledbní mítink někdy ještě v drahných dobách Lidovek. Ale teď jsem chtěl vyfotit nějaký pamětihodnosti. Radnice a kostel, morovej sloup… Hezký to je, ale nic, co by mě nějak omráčilo krásou. Líbilo se mi na hranici se Slovenskem, která prochází řekou Moravou v hodonínském přístavu. Místo na sklonku podzimu má zvláštní atmosféru a myslel bych si, že tenhle konec Moravy bude opuštěný. Přesto lodě podle cedulí jezdí po řece stále, za 1€ vás dokonce přívozem převezou na druhou stranu tedy na Slovensko. Pár maminek, co si s kočárkem přišly do místní restaurace dát pivo, jsem taky zahlédl, ale při pohledu na temnou oblohu jsem spěchal dál. Měl jsem v plánu se podívat do ještě odlehlejších míst v okolí Hodonína.

Asi sedm kilometrů směrem na Čejkovice jsem objevil místo, které se jmenuje Starý Poddvorov. Měl se tam být zrenovovaný starý větrný mlýn. Hledal jsem, až jsem našel. Bohužel moje nadšení opadlo ve cvhíli, kdy jsem vystoupil z auta a uviděl budovu mlýna s utrhanými lopatkami. Vypadal jako invalida a přitom byl docela nedávno nákladně opraven. Možná by stálo za to se zamyslet, kolik asi by to chtělo pěněz, aby mu mohli tesaři lopatky zase nasadit. Rozhodně by dost pookřál a místo, odkud je mimochodem krásný výhled by se zase stalo veselejším. Docela zajímavý věci se můžete dočíst na několika informačních panelech, které na plácku okolo mlýna stojí. Mimo jiné jsou tam vyznačeny i mlýny v okolí a tak jsem se rozhodl, že si přece jen ještě jeden dám – ten v Klouboukách u Brna.

Rozhledna Slunečná u Velkých Pavlovic.

Nejel jsem ale přímo, rozhodl jsem se ještě zastavit ještě na jedné rozhledně nedaleko. Mezi Bořeticemi a Velkými Pavlovicemi, či spíše mezi vinohrady vyšlo slunce a tak byla tamní rozhledna skutečně Slunečná. Nedávno jsem ji použil, když jsem při velkopavlovických hodech ve vinohradech fotil stárky.

Podzimní pálení listí dělá v protisvětle nad Velkými Pavlovicemi divy

Prošel jsem se po okolí a nakonec vystoupal nahoru, abych se rozhlédl. Stálo to za to. Sluníčko už se sklánělo nad krajinu a opíralo se do linek vinohradů. Kochal jsem se ale jen chvíli.

Chtěl jsem ještě navštívit vinné sklípky ve Vrbici, kterou jsem viděl už  z rozhledny na protějším kopci. Zcela překvapivě jsem narazil na větrný mlýn už tam. Kousek za kostelem nad sklípky stojí malý nefunkční model. A hned velde něj májka se dvěma zavěšenýma flaškama od vína. Rozesmálo mě to a nevypadalo to špatně ani na fotce v protisvětle. Z Vrbice to bylo už na cestu domů, sluníčko se rychle sklánělo nad obzor, přece jen je už dost pozdní podzim a tak se “zlatá hodinka” začíná už kolem půl šesté.

K větrnému mlýnu nad Klobouky u Brna jsem dorazil tak, tak.

Větrný mlýn na Klobouky u Brna.

Slunce právě zapadalo. A nakonec se fotky docela povedly, jen jsem musel přelézt plot, protože do ohrady, kde mlýn stojí se nedá vstoupit volně. Nikde nikdo a špičky planěk u plotu mě trochu děsily, hlavně představa, že visím na jedné z nich a nemůžu se vyháknout. A to v tom lepším případě. 🙂

Slunce už je dávno za obzorem a nebe se barví do ruda.

Ale nakonec to dobře dopadlo. Moje celoodpolední snažení bylo ale korunováno až doma. Těsně před příjezdem domů jsem totiž nad Blučinou uviděl něco, co jsem už dlouho nezažil. Nebe bylo krvavě rudé. Fotka po západu slunce je sice jen tak z ruky a dokonce jsem ani nevylézal z auta, ale myslím, že se docela povedla.