Peruvian comfort and black out in Rajhradice / Peruánská pohoda a black out v Rajhradicích

Jeden den bez elektřiny, nastupují svíčky a knížky.

Ve čtvrtek v jihomoravském kraji zkoušeli, jak jsou připraveni na black out, tedy na fatální výpadek elektrické energie. Napadlo mě několik situací, kdy jsem se bez elektřiny musel obejít. Mám pocit, že více než jakékoliv hrozby zbraní jsem lehce zranitelní, když nám prostě někdo vypne proud.
Je už tma a my jsme po třech hodinách jízdy dorazili k velkému domu uprostřed hor nad peruánským Jaémem. V kuželech světel z teréního auta vidím, že před budovou postávají nějací lidé. Kdžy auto světla zhasne chvilku nevidím nic, ale po několika minutách se z šera začínají vynořovat postavy. Dorazli jsem k domu Amara Chasquera Jaramilla Oroňa ze sektoru Los Alamos v oblasti Las Pirias. Producent kávy Amaro má devět dětí z toho pět dívek a všechny děti docela dobře vyrůstají v domácnosti bez elektřiny.

Amarova rodina je hodně velká, jaký na tom má podíl nepřítomnost elektřiny nevím, co ale vím, že se všichni členové rodiny společně hezky každý večer baví.

Nejprve se kolem mne seběhly malé děti, pokukovaly a smály se mojí bílé kůži, později Přišly i větší děti. Nad obří mapou světa zjištovaly odkud jsem a pak se začaly vyptávat. Bylo teprve sedm a v domě už byl dost klid.

Baterky a svíčky, to jsou hlavní zdroje světla v Amarově domě.

Amaro přišel s baterkou a v místnosti, kde jsem měl spát mi umístil svíčku, bylo ale zjevné, že by se měla zhasnout, co nejdříve. Za několik dní, co jsem v Amarově domě strávil, jsem pochopil, že úplně bez elektřiny nežije, ale využívá ji mnoem efektivněji než my. Světlo obstarává slunce přes den a večer se jen zřídka kdy používají baterky nebo svíčky. Jen když je to nezbytně nutné. Třeba v době sklizně kávy, kdy je celáý rodina za světla na plantážích a kdy si děti dělají úkoly do školy až po práci. Dieslový generátor pak Amarova rodina využívá jen pro práci s kávou, která celou rodinu živí.
Několik večerů jsem proseděl se staršími Amarovými dětmi v rozhovoru, jaké je to u nás.

Na hraní her, učení se, nebo poslech rádia v době sklizně kávy připadají jen večery.

Holky měly strašně rády rozhlasové hry. Poslouchaly tranzistorové rádio na několik monočlánků s pohádkami a příběhy. Občas hrály nějaké hry, ale většinou se po setmění v šeru jedné svíčky sešla celá rodina a povídala si…

Je to zvláštní pocit. Sedím v obývacím pokoji a neslyším z kuchyně klepání hrnků v myčce, ani zvuk otáčejícícho se DVD v přehrávači nebo z koupelny buben pračky. Nikde nic nebliká a přece je v místnosti vidět. Je 1. prosince 2014 a už několik hodin nejde proud.
Začalo to kolem třetí hodiny odpoledne, kdy přestal jít internet. Tohle mě vždycky znejistí, na internetu jsem závislý, potřebuju jej ke každodenní práci. Ve čtyři navíc přestala jít elektřina, celý dům potemněl. Venku prší a je mírně pod nulou, takže všechno postupně namrzá.

I malý Kryštof si musel hrát u svíček. Nehrála ani televize ani počítač ani mobil.

Vytáhli jsme svíčky, takový ty v hliníkovém kalíšku, co se jich za pár korun koupí v Ikea sto. Ale taky to podle toho vypadá, takže, aby to svítilo, je třeba jich zapálit na talíři třeba 5-6. Julinka navíc leží doma s oboustraným zánětem středního ucha a tak jsem rád, že jsem nabil notebook a můžu jí pustit něco, co zůstalo na fleškách, protože i hard disky jsou tak velký, že je třeba je mít připojeny k elektrické síti. Na DVD nám toho taky moc nezůstalo. Do toho mi volá žena, že v Brně nic nejede, jako MHD namrzají troleje a nejedou ani vlaky.

Namrzlé krmítko to není nic nezvyklého, ale namrzlé troleje, to je rázem kalamita. Lidé se najednou museli vyjít do ulic a spontánně se o situaci začali bavit.

Nakonec jsme se domluvili, že pojede busem k Olympii a já tam pro ni přijedu. Signál mého mobilu se ztrácel, protože asi podobný problém volají domů všichni, kdo takhle uvízli v Brně. Začal jsem pomalu přemýšlet co se děje. Nemám žádné informace z TV, protože ta nejde doma zapnout, ale rádio v autě mi říká, že je ledová kalamita. Chvilku nejede elektřina a celá rodina je paralyzována. Cestou k Olympii samozřejmě dávám na nabíječku v autě telefon, protože mi začíná docházet, že se taky může stát, že proud nepůjde i několik hodin nebo snad dny a bez telefonu budu vyřízenej, a doma ho nikde nenabiju. Poprvé mě napadla varianta solární nabíječky.
Doma se začíná projevovat důležitost nebo spíše závislost na elektřině. Nejede světlo, potřebujeme svíčky, kterých nemáme dost nebo baterky, který nejsou úplně zplna nabitý. Takže hrozí, že dojdou a přestanou svítit. Hned dvě ze čtyř to taky udělají a nemám doma žádný baterie, který bych v nich vyměnil. Nejede televize ani rádio, takže s informacemi o tom, co se děje máme jen sporadicky, něco jsem slyšel v autě, kde zatím mám plnou nádrž. Nefunguje konvice na čaj, kterej bychom si zrovna teď rádi uvařili.

Uvařit si čaj bez elektřiny není nic složitého, jen je to trochu nezvyk. Rychlovarná konvice nejede.

Naštěstí máme plynový sporák, který ale má elektrický zapalovač, takže je třeba najít poslední krabičku sirek a jeden plynový zapalovač, protože nejsme kuřáci, nemáme toho doma moc. Lednička postupně “vychladá”. A vychladá taky topení, protože sice topíme plynem, ale horkou vodu do topení rozhání elektrická vrtule, která zase nejede. Nesplachuje záchod, protože máme vodu z vlastní studny, kterou tahá elektrické čerpadlo
Není co dělat, hrát si s dětma nejde, protože je tma a přitom je pět hodin odpoledne.
Myslím, že i ty zbývající baterky ve svítilnách by skončily tak do dvou dní. Kdyby to trvalo třeba týden nebo měsíc byl bych vyřízenej, protože bych neměl doma náhradní tužkovky. Mám jen dobíjecí tužkovky, ale ty nejdou dobíjet, protože nejde elektrika.
Vzpomněl jsem si na Peru a Jaém u Amara, kde v horách elektřinu taky neměli. Všechny stroje jeli na agregát, ale ne světlo. Holky i Amaro chodí každý den spát po setmění. Chvilku ještě poslouchaly rádio, protože měly ho na baterky. Občas u svíčky hrály nějaký hry, vařilo se na ohni už skoro za tmy, ale u nás by skončil svět.  Bez pohádky v televizi, nebo bez zpráv.
Šel jsem si s děckama lehnout  v půl osmé, ale měl jsem takový divný pocit, že se s nima probudím do zimy. Už před spaním jsme se oblékli víc.

I při rajhradickém blackoutu jsem si vzpomněl na Jaém a Amarovu domácnost.

Naštěstí se to v půl jedenácvté rozjelo. Dal jsem rychle všechno nabíjet. Mobil, notebook a zapnul topení. Uvařili jsme si se ženou čaj, rozsvítili a pustili si televizi. Zprávy jsou plné toho, co se děje. Že celé části země jsou paralyzovány. Vlaky zůstaly stát v polích a jsou plné lidí a netopí se v nich. Narzají troleje takže nejedou tramvaje a trolejbusy. Nejede ani web DPMB. Vyplynuly z toho ale i pozitivní zprávy, že lidi, jak šli společně z práce pěšky, tak si povídali, což se běžně neděje. Jiní nadávají na nejedoucí vlaky a autobusy. Jakoby za to někdo z toho dopravního podniku mohl.

V noci jsem spal dobře a i Kryštof spal dokonce až do sedmi hodin, protože ho to ve čtyři hodiny ráno po tmě nebavilo. Ale v noci elektřina zase přestala jít. Jinak se zase ukázala příroda, že když bude chcít, stejně ji neovládneme. Během chvilky by takhle rozložila celou společnost. Najednou spousta věcí, kterými se můžeš chlubit by byly k ničemu. Bohatý by byl ten, kdo má kamna a čím topit. Na zahradě mi dokonce úplně zlikvidovala motlitební praporky z indického Ladhaku. Zmrzly a rozpadli se.

Motlitební praporky vydrží obří zimu v himaláji, ale rajhradický mráz nepřežili.

S kryštofem jsme došli pěšky do obchodu, všechno bylo zamrzlý, plný rampouchů, namrzlé ploty, auta. Obchod měl otevřeno, ale třeba mrazáky nefungovaly, trakže postupně rozmrzaly. Společné téma se najednou ukazuje jako možnost promluvit si s lidmi, kteří mě do té doby ani nezdravili.
Pořád přemýšlím o závislosti na energiích. Doma začíná být zima, zatím stačí děti víc obléknout, ale Julinka, která leží doma s nemocí musí mít víc peřin. Mobil jsem dobil ráno při rozmrazování auta, taky jsem si tam poslechl rádio, ale kdyby hrozilo, že nepůjde elektřina déle, měl bych jen půlku nádraže a pak bych už nenatankoval, protože stojany u benzinek i pokladny jsou taky na elektřinu.
Nicméně uvidíme, za ja dlouho elektřina zase naskočí, mobil bude vybitej za chvilku, má posledních 20 % a notebook bude vybitej za dvě hodiny. Jak to dopadne uvidíme, lhůta pro spuštění byla úterní poledne, ale splněna nebyla. Je čtvrt na dvě a proud stále nejde. Nakonec spustili elektřinu kolem páté hodiny, kdy už zase dvě hodiny byla skoro tma.

Tahle zkušenost mi nedala spát a tak jsem začal hledat, kde bych se o black outu dozvěděl víc. A jak se ukázalo, lidí, kteří se tímhle fenoémnem zabývají nebo minimálně trápí je dost. Hned začátkem ledna jsem potkal kamarádku Martinu Kociánovou, kerá užskoro rok v rozhlese připravuje pořad Kupředu do minulosti, který se mimo jiné fenoménem black outu, energetické nezávislosti a dalších věcí, kterých jsme se ve jménu pokoroku zbavili věnuje.  Pro všechny, kdo mají potřebu dozvědět se více tenhle pořad doporučuji!