I “snadný” výstup na Grossvenediger mi dal pěkně zabrat.

Cestou na Kürsinger hütte nás vedl Emil Widmann. Tehdejší nájemce chaty.

“Počasí je malinko vrtkavé. Mělo by napadnout tak patnáct centimetrů sněhu. Ale měli bychom to dokázat, i když to bude náročné. Po večeři chci vidět vaše boty. “ Takhle nějak začal můj první sněžnicový výstup, který v půli května mířil na čtvrtou nejvyšší horu Rakouska – 3666 metrů vysoký Grossvenediger ve Vysokých Taurech. A právě tehdy jsem poprvé zapochyboval, jestli to zvládnu. Emil, náš horský vůdce, totiž nevtipkoval. Po večeři jsme mu skutečně vyšichni museli ukázat boty.

Cestou na Kürsinger hütte

Už na chatu s lavinovou sondou

“Příprava je důležitá vždycky, i když jde je o “obyčejný” výstup na “jednoduchou” horu,” vysvětlil mi později sympatický horal Emil Widmann. Osm let vedl Kürsingerovu chatu, která slouží jako výchozí bod právě pro výstup na Grossvenediger. Chata je uprostřed hor i v létě dostupná pouze pěšky. Nahoru sice vede lanovka, ale jen nákladní. Postavili ji ve době II. světové války nacisté, když měli na chatě školící středisko pro horské vůdce.
K lanovce je to 12 kilometrů od hranice národního parku,. Dá se to jít pěšky nebo lze zorganizovat taxi, které vás a bagáž na místo přiveze. Odtud už ale každý musí pěšky. A kratší, zato strmější cesta trvá do tří hodin, podle množství sněhu. A není to obyčejný výšlap. Fasujeme sněžnice, lopatku, hole, horolezecký úvazek a dokonce lavinovou sondu.

Některé úseky byly skutečně trochu adrenalinovější, i když některým členům výpravy se zdály být úsměvné.

Na otázku, proč to všechno už teď, když lezeme teprve na Kürsingerovu chatu Emil odpovídá: ”Nahoře sněžilo a nevím přesně kolik sněhu napadlo. Poslední kus cesty bude jistě na sněžnice.”  “Navíc jsou na trase dva úseky, kde bude lepší jistit se lanem, proto máte ty úvazky,” vysvětluje mi Emilův kolega Herbert, také horský vůdce, navíc rakouský horský policista. V hlavě mi zase vyvstává otázka, jestli jsem si přece jen neukousl větší sousto, než můžu sníst. Na stahování kalhot, je ale brod ještě opravdu daleko.

Cestou k chatě nás nakonec čekalo několik krizovějších míst. Třeba bordění, horského potoka nad 100 metrů hlubokým srázem.

Nejdřív hole, pak lana a nakonec i sněžnice

Po krátké instruktáži, jak zacházet se sněžnicemi, vyráříme do kopců. Jsou tři hodiny a my jsme docela odpočinutí. Zpočátku jsou vidět turistické značky, cesta vykukuje z rozbředlého sněhu, ale jak  stoupáme, sněhu přibývá a chůze v pohorkách je náročná. Občas se brodíme sněhem i po kolena. Asi po hodině se objevuje skála, kterou bude třeba obejít po traverzovém, asi půl metru širokém chodníku. Na vnější straně  jsou železné sloupky jen na nich chybí natažené lano. Dolů bych padal tak osmdesát, sto metrů. Sněžnicemi připnutými na batoh občas zavadím o skálu a malinko se na chodníčku zapotácím.

Nevěřil bych, jak mi sněžnice přirostou k srdci. Mám výlety na sněžnicích moc rád.

Závrať nemám, ale obecně mám k výškám respekt. Ve svahu nad námi vidím, jak zbývající lidé z naší skupiny brodí horským potokem. Spíš takovou bystřinou, která poměrně prudkým korytem míří do té stometrové hloubky pod námi. Další pochybnost nahlodává mé sebevědomí. Přece jen mám doma dvě děti. Přes obavy potok nakonec sám bez problémů překonávám.

Lano bylo v některých místech pro výstup nezbytné. A to ještě nejsme na chatě, odkud máme teprve stoupat na Grossvenediger.

Na druhé straně mi už připravený Herbert podává lano, abych si ho zapnul do karabiny na úvazku. Pohledem do strméhého zasněženého svahu mi dává vědět, že tudy vede cesta. Jeden po druhém jištěni lanem šplháme na skalnatý hřebínek, kde nás naši průvodci z lan zase odepínají. Na chatu už je to asi jen 40 minut. Cestou si do husté mlhy a vysokého sněhu ještě stíháme nasadit sněžnice. Zítra v nich půjdeme celý den a tak je dobré si to vyzkoušet.

Kürsinger hütte, konečně! Samou radostí jsem vytáhl klobouk!

Ignaze von Kürsinger založil horskou chatu

Před šestou se z mlhy vyloupne Kürsingerova chata. Je to velký komplex nekolika dřevěných budov, který připomíná horskou vesničku. Kürsingerova se jmenuje proto, že její výstavbu inicioval císařský správce Salcburska – Ignaze von Kürsinger z Mittersillu v roce 1842, tedy rok po prvním úspěšném zdolání vrcholu Grossvenedigeru. Chata se postupně rozrůstala až do dnešních 156 lůžek. Funguje vždy od velikonoc do konce září. To je také doba, kdy se dá úspěšně vydat dobývat okolní vrcholy včetně Grossvenedigeru. “Je těžké říct přesně kdy a s jakým vybavením se dá dostat nahoru, ale obecně jsou to lyže v březnu až do začátku června. Celý květen většinou bývá vhodný pro sněžnice. Mačky a cepíny přicházejí na řadu v letních měsících. To ale neznamená, že jako v minulých letech nenapadne nahoře třeba už v srpnu dva metry sněhu,” vysvětluje u večeře Emil. Loučí se s námi s upozorněním, abychom si natáhli budíka na čtvrtou. “V pět vyrazíme na vrchol. Doporuču jít do postele,” usmívá se. Ještě není devět a já už hodinu nemyslím na nic jiného. Pivo, teplá večeře v kombinaci s lehkými obavami, únavou a nadmořskou výškou 2558 metrů nad mořem mě bezpečně vedou do spacáku.

Cesta na Grossvenediger začíná v pět ráno!

V pět ráno před chatou je ještě skoro tma. Herbert má dobrou náladu.

Nespím dobře, budím se snad každou půlhodinu celou noc a před čtvrtou čekám 15 minut úplně probuzený, až mi zazvoní budík. I přesto mě už přestala bolet hlava, cítím každý sval, ale překvapivě jsem odpočinutý. A tak v pět nasazuji sněžnice, naposledy kontroluji jídlo, vodu, karty a baterie do mého Olympusu, lavinové vybavení a pak už jen čekám na povel Herberta. Neprší, nesněží je docela teplo, obloha není vymetená. Jde se dobře, traverzem překonáváme několik brdků za kterými jsou jen další stovky metrů sněhu. Jdeme první, před námi žádné stopy. Asi budu Herbertovi a Emilovi muset věřit, nic jiného mi nezbývá.

Prodírat se mlhou k ledovci naní úplně velká zábava.

Asi po hodině a půl jsme na úpatí ledovce Untersulzbach kees. Oba vůdci se dělí naši skupinu po čtyřech a navazují nás na lano. “Ledovec se dost mění, trhliny mohou mít hloubku i několik metrů, bude lepší zůstat viset než padnout až na dno,” směje se na mě Herbert a podává mi oko, abych si ho zapnul do karabiny na úvazku. Také upozorňuje všechny, že právě tady je poslední místo, kde se dá za něco skrýt. Ukazuje na obří kameny nedaleko v údolí. Minimálně dámy, by měly zvážit jestli nevyužijí tohle místo jako toaletu. Dřív než ve dvě hodiny odpoledne se sem nevrátíme.

Cestou na Grossvenediger. Jedno z mých největších dobrodružství.

Ledovec není prudký, pozvolnou chůzí hustou mlhou jdeme na laně za Herbertem. Jen on ví, kudy nahoru. Jediný problém zatím způsobuje různé tempo mě a mých kolegů. Když se lano příliš napíná buď vy nebo vás někdo táhne, když je lano příliš povolené, šlapete si na něj. Ve sněžnicích žádná slast. Další hodina a půl v husté mlze dělá z výstupu stereotypní výšlap. Když ale kolem deváté hodiny vystoupáme nad oblačnost, ukáže se nám blankytně modré nebe a sluníčko opírající se do Grossvenedigeru.

Vrchol Grossvenedigeru na dohled. I když nás dělí ještě 3 hodiny chůze.

Vrchol je na dohled, přesto nás od něj dělí ještě několik hodin. Nejprve musíme do sedla Vendiger Scharte (3 414 m). Už pod sedlem cítím, jak se mi rychle vytrácejí síly a tak nutím všechny zastavit a musím se najíst. Jablko, dvě čokoládové tyčinky mě rychle nabíjejí. A i když už tempo není jako na začátku a občas nás předejde někdo na skialpu, stoupáme do sedla, kde nás už čeká Emil a jeho skupina. Už zdálky se na nás usmívá a vítá nás s optimistickým:” Myslím, že dnes všichni nahoru vystoupáme! Ještě tak 50 minut, je to asi 150 výškových metrů.”

Grossvenediger je dobyt! A já jsem taky vyřízenej.

My Lost Hat na vrcholu Grossvenedigeru ve 3666 metreich nad mořem.

Poslední výškové metry a já zastauju na dodýchání co pět minut. Ale moji spolubojovníci jsou tolerantní. Lapají po dechu se mnou.

Posledních 150 výškových metrů je výstup ještě strmější. Zaslechl jsem, že kvůli příčným trhlinám se tu občas objevuje i žebřík, aby se dala překonat. Optimismus, který mi vlil do mysli Emil mě ale opouští po deseti minutách. Nemohu popadnout dnech, jde se mi těžko. A tak nechávám zastavit naši skupinu snad každých pět minut. Naštěstí s tím Herbert ani nikdo z kolegů nemá problém. Přesto si v duchu říkám, že jestli to nepůjde, nebudu se nutit. V myšlenkách na to, jak ostatním říci, že nahoru nevylezu jsem se najedou ocitl na sněhové hraně. Herbert se na směje a ukazuje mi malý plácek na vedlejším kopečku. “To je vrchol, už jen pár metrů. Pro jistotu si vás ale navážu nakrátko. Pod námi je z obou stran někol stovek metrů hluboký sráz! Kdyby se někomu svezla noha, prostě si jen sedněte,” vysvětluje s klidem.
Chdoníček más vede asi 50 metrů a před námi se objevuje velký kříž. Je jedenáct hodin. Po šesti hodinách, více než jedenácti stech metrech převýšení jsme na vrcholku. Jsme tu! Dokázal jsem to, už jsem ani nevěřil. Teprve teď si opravdu užívám výhledy po okolních vrcholcích. Kvůli oblakům jsou vidět jen ty opravdu vysoké, tedy ty nad tři tisíce metrů. Vévodí jim špička Grossglockneru, nejvyšší hory Rakouska, která se dobývá z městečka Kals ve východním Tyrolsku.
Vzpomněl jsem si také na první výpravu, která se na vrchol snažila dostat už v roce 1826. Tehdy se to nepovedlo a Grossvenediger čekal na dobytí dalších 15 let. V roce 1841 ale na vrchol tehdy vyšplhalo neuvěřitelných 26 lidí z celé výpravy.