Kus portugalského pobřeží Algrave projedete autem za jeden den
Portugalské pobřeží Algarve jsem navštívil docela nedávno. Byl to pro mne parádí zážitek, protože v Portugalsku jsem byl naposledy s mojí tehdy ještě přítelkyní a dnes ženou, někdy před dvanácti lety. Malým VW Polo jsme se tenkrát vydali na cestu kolem pyrenejského poloostrova a dojeli až do Lisabonu. Byl to skvělý výlet, ale až na Algarve jsme nedorazili. Po poslední návštěvě tohoto krásného koutu Portugalska vím, že se sem budu muset vrátit a vzít i rodinu.
Zážitků bylo díky Associação de Turismo do Algarve mraky, ale chtěl bych se s vámi podělit o jeden den, kdy jsem si jen tak půjčil auto a vyrazil po pobřeží.
Bydlel jsem v hotelu Hilton Vilamoura, což mi připomnělo, že v Hiltonu jsem dosud nikdy nebydlel, ale jednou jsem v něm už byl. To když jsem v mexickém Cancúnu čekal na pláži na odlet za dvacet hodin, vkradl jsem se přes recepci na záchod. Naštěstí až bylo po všem, mě odhalila ochranka a já byl zase vyhozen na bílou písečnou pláž. 🙂 Ale abych neodbíhal, Hilton na Algarve byl opravdu parádní a asi se k němu vrátím v samostatné recenzi.
Půjčit si v Portugalsku auto není žádný problém, tedy minimálně na letišti v Faro. Půjčoven tam bylo spousta a já si půjčil auto ve Visacar, malé půjčovně za kruhovým objezdem hned u letiště. Když si půjčíte auto na jeden den, můžete začít na 45€, ale už od tří dní vás to vyjde na méně než polovinu. Takže třídenní půjčovné začíná na 60€. Moje auto, protože jsem vezl ještě nějaké cestující, byl Ford S-Max a jelo se s ním skvělě.
Z Fara jsem se vydal do vnitrozemí, protože jsem chtěl vidět jednu z typických vesnic jižního Portugalska, Alte. Vesničku jako vymalovanou. No vlastně ne jako, byla vymalovaná opravdu. Bílé fasády malých domů byly lemovány tu červenou, tu žlutou nebo modrou barvou. Alte je v kopcích s řadou úzkých uliček, kudy však běžně projíždějí auta.
Na začátku vesnice je dřevěná bouda, domov zdejšího maskota osla Baltazara! Občas ho ale můžete taky potkat někde na ulici. Já ho potkal přímo na náměstí a jeho majitel měl dost problémů dostat jej vůbec z cestym, natož ho přivést do stáje na začátku vesnice.
Na druhé straně vesnice, blíže horám místní zkrotili řeku a převedli ji do koryta upraveného jako bazén. Místo se líbilo už starým římanům, kteří tohle místo využívali jako přírodní lázně. Nenechte se vystrašit chladivou vodou, když to vydržíte a zaplavete si, vzpomenete si jako já v průběhu dne ještě stokrát, jak to bylo skvělé.
Portugalské pobřeží Algarve – konec světa
Po koupání a rychlé prohlídce Alte jsem, se vydal na konec světa, Portugalské pobřeží Algarve má totiž nejzápadnější místo a tím je mys sv. Vincenta. Západnějším bodem Evropy je sice Cabo da Roca severně od Lisabonu, ale tohle místo působí víc mysticky. Je to výběžek končící uprostřed Atlantiku a krásným majákem.
Vytáhl jsem navíc na pár letů dron od Skyshotu a rozhlédl se z výšky asi 100 metrů po okolních útesech a musím říct, že to byla fakt nádhera! Můj Olympus se dožadoval focení, i když jsem hodně času trávil focením a hlavně natáčením ze vzduchu. Video, co jsem natočil jsme umístili na stránky Skyshotu.
Cestou do Sagres jsme narazili na neuvěřitelný obchůdek obskládaný keramikou. Krásně malované talíře pokrývaly celou fasádu a uvnitř to bylo ještě lepší. Dlouhé regály plné parádně malovaných věcí co květináčů, přes máslenky, stojánky na vajíčka, ale taky misky, hrníčky, prostě cokoliv vás napadne z keramiky. Po nezbytném nákupu jsem se vydal dále do města. Chtěl jsem nějakou hospodu na pláži, kde bych si mohl dát oběd, ale nakonec to nedopadlo. Na pláži Praia de Mareta byla jedna hospoda zavřená a druhá nějak nestíhala, takže jsem sedl do auta a vydal se dál. V Intermarché jsem si koupil plechovku s tuňákem a pár rohlíků, který jsem zhltl na . Nechtěl jsem už ztrácet čas v tak krásný den posedáváním v restauracích.
Bloudění skalnatým pobřežím na kajaku
Mířil jsem zpátky na východ a můj cíl byl v Lagos k nádherným útesům Ponta de Piedade. Místo sice turistické, ale s minimem návštěvníků, asi, že byl pátek odpoledne a všichni se chystali na párty ve městě. Proletěl jsem se nejen nad majákem, ale hlavně nad nádherným labyrintem skalisek, skrytých zátok a jeskyní, které na malinkatém kousku dávají příležitost nejen pro výletní lodě, ale i pro malé čluny a skupinky na kajacích. Ty pak shora vypadají krásně, jako zrnka rýže. Trochu mne znervózňovali racci, kteří často nebezpečně blízko kroužili kolem mého dronu. Opravdu jsem měl strach, že si ho odnesou někam pryč.
Zlatavý západ slunce na pláži
Slunce se pomalu klonilo k západu, když jsem stanul na posledním místě mého jednodenního výletu. Snad dvoukilometrová pláž Praia da Rocha v Portimãu mě lákala, konečně se vykoupat. Nejprve jsem si ji prošel, aby se pak ze své únavy z horka vyléčil v nádherné vodě Atlantiku, která tentokrát byla krotká jako beránek. Zažil jsem Atlantik už leckde a většinou běsnil a mě, skoro neplavce vyhnal silnými a vysokými vlnami. Ale tentokrát jsem se houpal na vlnkách dlouhé minuty a užíval si zapadajícího slunce. Nakonec jsem ale až do úplného západu nevydržel a vydal jsem se ještě na sousední Praia dos Três Castelos, kde jsem si užíval focení v tom nejnádhernějším světle i protisvětle. Racci poletující kolem siluet čtyřčlenné rodinky, dívka hrající si ve vlnách se svým buldočkem nebo neuvěřitelně tvarované skalní útvary na břehu.
To všechno mi skákalo do objektivu mého Olympusu OM-D E-M5 Mark II a já se cítil naprosto spokojený. Cestou k autu nočním Portimãem jsem se naposledy podíval na hladinu, kterou osvětloval měsíc v úplňku. Prostě den jak má být.
Děkuji Associação de Turismo do Algarve, že mi Portugalské pobřeží Algarve objevili a navíc se o mě skvěle starali a přitom mne nechali dělat moji práci. Portugalské pobřeží Algarve bylo skvělé. Všechny názory hodnocení v tomhle textu jsou mé vlastní, cítil jsem je tak, prožil si je a za nimi si stojím!