Jídelníček cestovatele aneb, co vám může přistát na talíři na cestách! Díl první: Vietnam

Vietnamská trhovkyně v Chau Doc s láskou holí prasečí ocásek. Asi aby se líp prodával.

Když cestujete po světě dříve či později narazíte na nějakou místní specialitu, kterou prostě musíte ochutnat. Jednou je to čerstvý sýr v klášterní sýrárně ve švýcarském Engelbergu, jindy kozí mléko na Metzlerově farmě v Eggu v Bregenzském lese nebo na skvělé špekové knedlíky v jihotyrolské Anterselvě.

Výrobu sýra v engelberské klášterní sýrárně můžete sledovat na vlastní oči.

Dříve či později ale přijde chvíle, kdy budete poctěni nabídkou ochutnat něco, co se dost vymyká naší středoevropské kuchyni. Někomu nedělají dobře už mořské plody ve Španělsku nebo v Chorvatsku. Přesto si troufnu tvrdit, že pro mnohé by nakládané chobotničky nebo krevety mohli být příjmenou alternativou k některým pochoutkám jinde ve světě. Leckde už jsem různé věci ochutnal, leckde jsem ale také odmítl. Moje zkušenosti s netradičními jídly zkusím shrnout v několika krátných článcích na mém blogu a budu velmi rád, když mi pošlete svoje vlastní zkušenosti s netradičními jídly. Stačí pár řádek, fotka. Na vaše ohlasy se budu těšit na tomas@mylosthat.com.

Ať už vás do exotických zemí táhne cokoliv vždy to s sebou nese kromě zážitků také výzvy a překážky. Odlišné chutě, jiné zvyky a společenské konvence v kombinaci s neznámým jazykem mohou i zkušenému cestovateli přinést horké chvilky, byť třeba jen sedí v restauraci. Sám jsem podobné situace zažil na různých cestách a rád bych vám jich několik zprostředkoval. Přitom bych rád podotknul, že na odlišnostech nevidím nic špatného, naopak právě tyhle chvilky na cestování mám moc rád. Moje srovnání jen vychází z běžné nátury středoevropana.

Vietnam – hadí srdce, cévy z vepře, psí maso a holení prasečího ocásku

Kuřecí hlavy se zbobáčky i hřebínky. To nenní jen delikatesa z Vietnamu. Narazil jsem na ně třeba i ve Španělsku.

Asie je nádherný kus světa. Jihovýchodní část jsem navštívil několikrát. Měsíc sjem strávil i ve Vietnamu a právě tam jsem taky objevil asi nejvíce bizarních pochoutek a to i přesto, že s určitostí mohu říct – právě Vientamská kuchyně mi chutnala nejvíce. Miluju polévku Pho, snídal jsem ji v Hanoji několikrát a vždycky mě postavila na nohy. Kromě toho jsem třeba na pobřeží jihočínského moře ve vesničce Mui Ne ochutnal neuvěřitlný steak z čerstvého žraloka. Ale přišly také situace, kdy jsem opravdu nevěděl co dělat.

Myslím, že to byly vepřové cévy, ale upřímně…. kdo ví?

První byla spojena s mojí neschopností číst jídelníček ve Vietnamštině. Přesto jsem si po krátkém rozhovoru s místním obchodníkem oblečeném v dobře padnoucím saku objednal něco, co mi doporučil. “Vybral sis perfektně, je to delikatesa. A je to z vepřového masa, samozřejmě,” usmíval se na mě mezi stolečky s igelitovými ubrusy a plastovými židličkami. S jeho diplomatickým kufříkem bych ho tipoval spíše na hotelovou lobby než na hospodu v zapadákově na cestě z Hanoje do Haiphongu, ale možná právě proto jsem mu uvěřil, že mi rozumí. A právě to byla chyba. je vlastně už jedno jestli mi rozumněl nebo ne. Asi po pěti minutách přede mnou přistálo jídlo, které na první pohled nevypadalo nejhůře, ale už na ten druhý ano. Byl to talíř plný na jemno nakrájených vepřových cév, s bylinkami a oblohou. Asi. Vlastně se asi nikdy nedozvím, co to bylo. Co vím jistě, že to pro mě, obyčejného Evropana bylo nepoživatelné.

To je jen malá epizodka z mojí konfrontace s vietnamským jídelníčkem. V době, kdy jsem byl ve Vietnamu se u nás v médiích přetřásala skutečnost, že severovietnamské masny zavírají jednu po druhé, kvůli epidemii cholery. Nákaza se tehdy šířila především z psího masa tzv. thit cho, které se považováno ve Vietnamu za delikatesu.  Tak měla psí řeznictví utrum. Ani já jsem psa ve Vietnamu neochutnal. Jako majitel vlčáka a jednoho toulavého kokršpaněla jsem se vyhledáváním psích řeznictví odmítl zabývat.

Nabídnuto ČILICHILI

Při bloumání Hanojí jsem několikrát narazil na jídelníček, kde bylo jasně napsáno, že v nabídce restaurace je hadí maso. To je opravdu dost oblíbené, hadi se dají koupit na každém tržišti a skoro v každé restauraci si můžete nějaký pokrm z hadího masa objednat. Oblíbená je polévka z hada, dostat ale můžete také pečenou hadí kůži. Jako ingredience se používá hadí krev či žluč. Nedaleko Hanoje dokonce existuje hadí vesnice Le Mat, kde je mnoho restaurací nabízející právě tyto neopakovatelné zážitky. Dokonce se tu prý rituálně pojídá ještě tlukoucí hadí srdce.

Lavor plný dobrot.

Samostatnou kapitolou jsou pak návštěvy tržišť. Sledovat drobnou ženu jak na hanojském tržišti Dong Xuan bere do rukou skvrnitá žabí těla, jediným máchnutím sekáčku na maso je zbavuje hlav a pak je stejně zručně stáhne z kůže bylo skutečně fascinující.

A tohle je výsledek.

Samozřejmost s jakou tuhle práci dělala mi přišla až divná, ale když se podobný obraz opakoval ještě nesčetněkrát než jsem našel cestu ven z tržiště.  Žáby, hadi, kuřecí pařátky, prasečí oči, kuřecí hlavy i se zobáčky. Všechno jsem ustál a návštěvu tržnice v Chau Doc zakončil pozorováním jak s něžností holiče zbavuje jedna prodejkyně chlupů useknutý prasečí ocásek. Asi taky specialita. Ale na tu už jsem se nezmohl.

Příště se mrkneme, jaké dobroty se jedí v Peru.