Blond rascal. Pilgrim and story teller / Blonďatý rošťák Ladislav Zibura. Poutník a vypravěč

Vyprodává sály. Jeho příběh zaujal stovky lidí, jeho facebookový profil se hemží nadšenými reakcemi na jeho přednášky o putování do Santiaga de Compostela, do Říma a do Jeruzaléma. Lístky na jeho projekce mizí stejně rychle, jako lístky na koncert Rolling Stones. Nyní se poutník Ladislav Zibura vydává se svými zážitky a postřehy z cest po České republice. A chystá se vydat knihu! Co od něj můžete čekat, jak se mu změnil život a co jej na cestách nejvíce štve. To jsou jen některá témata, ke kterým jsme se dostali při povídání s ním.

O tobě (vlastně o mně):

Kde jsi se vlastně vzal? Na poli besedním?

Udělat první projekci mi trvalo přes půl roku. Děsil mě totiž pojem “přeziburováno”, který začali používat moji kamarádi, a nechtěl jsem, aby se z mojí pouti stala jenom hospodská historka.

Co jsi dělal třeba ještě tak před měsícem a půl?

Před měsícem a půl končila má tříměsíční stáž v Českém rozhlase. Touhle dobou (tedy po obědě) jsem pravděpodobně u kelímku kávy z Delikomatu šéfové vyhrožoval, že sbalím její 9letou dceru, případně rozesílal emailem různým lidem obrázky jednorožců.

Tušil jsi, že tě v březnu budou znát stovky lidí?

Když jsem poprvé v životě boboval, zlomil jsem si nohu, a získal si pozornost celého svahu. Když jsem v Budějovicích s kamarády dělal festival, zničili jsme park, prodělali přes 200 000 – a psaly o nás všechny noviny. Tím, co dělám, jsem z nějakého důvodu vždycky budil pozornost, takže jsem zvyklý na to, že mě lidé znají.

Odkud přišel impulz udělat první přednášku a proč ve Scale? 

Je 22:30, Ladislav sedí v kavárně Limbo a dopíjí páté pivo. “Chci si najít holku,” říká už po sté sebelítostně své kamarádce Veronice. “Tak nějakou sbal na ty poutě, ne?” říká mu Veronika. Ladislav okamžitě sedá ke svému notebooku a konečně vytváří facebookovou událost. Slibuje kvalitní projekci nekvalitních fotek v kavárně, kterou vybere podle množství zájemců. Hlásí se jich 2 400. A tak Ladislavovi nezbude než domluvit kino.

Jak se ti změnil “život” nebo řekněme spíš denní rytmus po první přednášce?

Každý večer než jdu spát trávím hodinu před zrcadlem s motivačními pokřiky Sylvestera Stallona. Pomáhá mi to zbavovat se trémy. Taky čtu pár knih o tom, jak být empatický. Chci se to naučit. Lidé totiž po přednáškách často mluví o sebereflexi – a tu já neumím. Nevyznám se v sobě.

O programu:

Co určitě od tvojí přednášky nemají čekat?

Podle mě je dobrý nápad si před každou akcí přečíst její anotaci. Ta moje začíná slovy “blonďatý rošťák Ladislav opustil klimatizovanou kavárnu, aby se vydal na 1400 kilometrů dlouhou odyseu plnou bolesti, utrpení, puchýřů a opruzenin”. Občas přesto přijde někdo, kdo si myslí, že budu mluvit jako Marek Eben. A ten je pak smutný. Ta moje projekce je v podstatě ve všem opak toho, co lidé dosud na cestovatelských přednáškách zažili.

Co naopak jistě čekat mohou?

Minimalistické úsměvné detaily, které ohromně rád hledám. Příběhy úplně cizích lidí, kteří mě pohostili u sebe doma. Vtipy, kterým se nebudou smát. Hloupé řeči, které je pobouří. Ale taky vážnější věci – vlastně chci vtipnou cestou předat svědectví o tom, že lidé všude na světě jsou dobří.

Mluví se o tvém “turné” po České republice, co se k němu dá říci?

Abych to všechno zvládl, spolupracuji na přípravách s mým kamarádem Martinem Kolářem, který se motá okolo hudebního průmyslu. Nabízí mě klubům všude po republice. Připadám si jako kus masa. Každopádně máme v plánu objet celou republiku. Kdo chce mít jistotu, že projekci nezmešká, až bude poblíž jeho města, může mi sem dát email http://goo.gl/forms/Vf6UMxYsXD a já se mu včas ozvu. Promítat zatím budeme jen 40 dní pěšky do Jeruzaléma.

Hodláš s přednáškami navštěvovat i menší obce nebo jen velká města?

Nebráním se vůbec ničemu. Kromě Prahy. Ale primárně se zaměříme na města, kde přijde alespoň 70–100 lidí. Nechávám to na Koldovi. Ten rozumí všemu kromě antikoncepce.

Jaké jsou ohlasy posluchačů? Chodí ti už pohlednice od lidí, kteří se pod vlivem tvého vyprávění vydali na cestu?

Myslím, že tak 20 lidí už se mi v minulosti povedlo nadchnout a opravdu vyrazili. Zatím vypadá, že to opravdu ty návštěvníky baví – poprvé jsem kino vyprodal za 4 dny, podruhé už za 4 hodiny. Každopádně chci i těm, kteří nikdy na pouť nepůjdou, zprostředkovat to, co by na ní mohli vidět. Vtáhnout je do děje.

O poutích:

Jak se na pouti připravuješ? Jak moc víš, do čeho jdeš?

Moc se nepřipravuji. Docela mě baví nevědět, co mě vlastně čeká. Jen si vždycky přečtu něco o nebezpečích, která by mi mohla hrozit (typicky třeba hadi) a naplánuji, kam bych rád dorazil.

Bloudíš často? Používáš nějaké přístroje, jako třeba GPS?

Bloudím vlastně pořád. Celé Turecko jsem prošel bez mapy – GPS bych asi ani neuměl používat. Ptám se místních, chodím podle slunce. Jediný můj kontakt s civilizací zprostředkovává čtečka knih Amazon Kindle, která má připojení na internet.

Je možné se vůbec bloudit na pouti, kde vlastně cesta je cíl?

Dá se vzdalovat od cíle, nicméně je pravda, že na tom moc nesejde. Naopak to občas dělá pouť ještě dobrodružnější. Já totiž mám takový zvyk, že se nikdy nevracím – vždycky se snažím najít zkratku, čímž se ztratím ještě víc.

Takže máš špatný orientační smysl, je to vždycky handicap?

Naopak. To, že se neustále nevím, kde jsem, z pouti dělá neopakovatelný existenciální zážitek. Camus a Sartre by měli z mé rezignovanosti a bezradnosti radost. Navíc mě to nutí se neustále bavit s místními, což je super. Mají totiž jídlo.

Proč se vlastně dělaly a dělají pouti? A proč je chodíš ty?

Dřív lidé chodili z náboženských důvodu, občas někdo vykonání pouti dostal také uloženo za trest. Já chodím objevovat lidi, poznávat místa a zažívat věci. Nic víc, nic míň.

Je nutné vydat se hned do Santiaga, Říma nebo Jeruzaléma?

Určitě ne. Vlastně je úplně jedno, kam člověk jde. Podstata je jenom v tom, že jde sám, pěšky, a cíl je daleko. Ten prožitek, který si z pouti odnese, bude pro každého člověka úplně jiný.

Co ti na cestách nejvíce vadí?

Tak tady je odpověď jednoznačná. Když spím venku ve spacáku a začne pršet. Neexistuje horší probuzení, skutečně.

Jaký je rozdíl mezi poutníkem, cestovatelem a turistou?

Podle mě turista poznává místa, cestovatel místa a lidi a poutník místa, lidi a sebe. Takhle nějak bych to viděl. Nicméně ten prožitek je ohromně individuální, je těžké to hodnotit. Cestovat je super. Ať už jako turista nebo poutník.