Zibura šel pěšky mezi Buddhisty a komunisty. A dobře se to čte!

Zibura Ladislav

Ladislav Zibura, blonďatý rošťák, napsal knihu 40 dní pěšky do Jeruzaléma. Teď vydal novou knihu o další cestě.

Ladislava Ziburu mám rád. Sleduju jeho konání takřka od začáku a musím říct, že mě ten kluk šikovnej vždycky něčím překvapí. Na jeho “one man show” 40 dní pěšky do Jeruzaléma jsem byl hned několikrát a líbila se mi. Je mi sympatický styl jeho humoru, jeho vyjadřování i vystupování. A tak když se mi před Vánoci do ruky dostala jeho druhá knížka, začetl jsem se do ní s chutí.
Skoro třistastránkovou knihu Pěšky mezi Buddhisty a komunisty jsem zhltnul, na mě ve velmi svižném tempu. Přečetl jsem ji asi za 14 dní.

Nepřestanete se smát

Věřtě, že číst Láďovu knížku je velká zábava. Jazyk, kterým svůj příběh o cestě po Nepálu a Číně píše je laskavý. Číst jeho věty je pohlazením po duši v záplavě toho všeho balastu, co kolem sebe denně čteme. A tak si u Zibury pěkně odpočinete. Ale hlavní devizou jeho knížek je vtip.
Pokud úsměv zlepšuje náladu a smích dokonce prodlužuje život, prodloužil mi Láďa Zibura ten můj o několik let.

Ilustrace v knize

Ladislav se za poslední rok trochu změnil. I jeho kniha se změnila. Má skvělé ilustrace od Čtyřrukého ilustrátora Tomski&Polanski.

Cestopis nečekejte

Čtení je to věru zábavné, doslova, co věta, to perla. Kdo by čekal cestopis nebo průvodce bude zklamán. V knize totiž nenajdete jedinou fotografii místa, kde Ladislav byl. Za to je tu několik krásný ilustrací, které knihu perfektně doplňují. A kromě názvu několika měst, u nichž si ale autor není úplně jistý, zda-li jsou správné, tu není ani žádný místopis.
Nicméně, jakmile se začtete do první stránky, budete chtít vědět, z které další obyčejné věci vykouzlí Láďa dobrý vtip.

Hlavní je jít

Zibura jde Nepálem a Čínou

Ladislav Zibura se vydal pěšky do Nepálu a Číny.

A tak Ladislav jde. Jde Nepálem a vybírá si místa, kam běžní turisté nejezdí. Tam totiž čekají ti opravdoví lidé, které on hledá. A tak se postupně ocitá u Nepálců a Číňanů na zápraží, v kuchyni, v obývacím pokoji a jaksi často i v dětském pokojíčku. Jednou dokonce stráví odpoledne na pohřbu. Společně s domácími pije čaj, kořalku, jí jejich jídlo a užívá si jejich pohostinnosti. Jeho jedinou ambicí je jít pěšky a poznávat lidi. Lidi, kteří možná na první pohled vypadají a žijí jinak, než blonďatý Čech, ale ve výsledku mají stejné starosti, jsou stejně milí a veselí, jako my.

Jakkoliv jsou jeho zážitky úsměvné a většina z nich vzniká nedorozuměním nebo neznalostí, nejčastějším terčem posměchu je Ladislav sám. Prostě si ze sebe umí udělat legraci a opravdu tím pobaví. První takový vtip se objevuje již na straně sedm, kdy Zibura popisuje jak si v letištní hale v Káthmándú světácky na záda hodil svůj poloprázdný devadesátilitrový batoh, z frajeřiny si zapnul hrudní pás, ale bederní pás se mu dopnout nepovedlo. “ Neb má postava od poslední cesty prošla jistými nepříjemnými změnami, o kterých už nebudeme mluvit,” píše. Jedna z dalších kapitol se přitom jmenuje Jsem příliš tlustý a Ladislav se tam již zcela přímo nazývá tlustoprdem.
Když se pustí do Nepálců, Číňanů nebo jiných národností je jeho humor vždy přívětivý, což ale neznamená, že někdy není na hraně. Co se mi ale líbí nejvíc, že řadu vtipů si po vzoru Wericha či Horníčka musíte rozbalit, jako karamelový bonbón. Nejvíc mám rád tu chvilku hledání, kam Ladislav ten vtip zabalil.

Jak porozumět Číně a Nepálu

Detail knihy Pěšky mezi Buddhisty a komunisty.

Barevně odlišené odstavce nevynechjte.

Kratší i delší kapitoly jsou rozbíjeny básničkami, které Ladislav stvořil na cestě. O jejich kvalitě jistě budoucí jazykovědci povedou vášnivé debaty. Mně se líbily. Kromě nich jsou tu i barevně odlišené bloky, v nichž se pozorný čtenář dozví vždy něco zajímavého. Ani tady však nechybí vtip, nadhled a sarkasmus. Třeba jako v tom s názvem Čínské písmo.
“Čínské písmo běžně používá kolem 5000 znaků. Ovládnout jeho základy trvá mnoho let, přesto v Číně gramotnost přesahuje 95%. Čínské písmo má jednu velkou výhodu. Lidé z různých regionů sice mluví mnoha dialekty, psaná podoba ale zůstává velmi podobná. Když si Číňané navzájem nerozumějí, píšou si. Naučil jsem se to od nich. Nerozumím Nepálu, ani Číně a a tak o těchto zemích píšu knihu.”

Vstaň a jdi!

Nemá smysl tu vypisovat ty nejlepší hlášky, vtipy či historky z Láďovy knihy Pěšky mezi buddhisty a komunisty. Nakonec tu ale chci zmínit jinou věc. Láďova kniha, jeho projekce a vlastně i jeho vystupování na sociálních sítích je neuvěřitelně inspirativní.
Čím víc jsem jeho knihu četl, tím víc jsem měl chuť se hned zvednout a někam jít. A taky jsem šel. Sedmikilometrová procházka okolo slepičárny v Opatovicích sice neměla takový dopad na můj život, ale po vzoru Ladislava se mi po několika kilmetrech začaly v hlavě rovnat myšleky a já věděl, že odpočívám. A letos, v roce 2017, bude zcela jistě jedna z mých cest jen cestou pěší a osamocenou. Moc se na ni těším.

P.S. Pokud nebudete mít sílu přečíst knihu celou, přečtěte si alespoň posledních deset stránek. Právě tyhle stránky podle mne řadí Ladislava Ziburu mezi lidi, kteří mají šanci inspirovat tisíce dalších.
Jeho slova o kráse naší vlasti, o smíchu, o dosud neobjevených místech planety končí prostou větou. “Pokud jste alespoň trochu zatoužili po to, něco podobného prožít, řekl jsem vše důležité.”
Díky Láďo.

KOUPIT KNIHU


You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

+ 34 = 37