Barmští žebráci využívají nejdelší teakový most světa

009 most v Mandalay

Více než kilometr dlouhý most využívají místní k běžnému provozu.

Již dobrých dvě stě let odolává nepřízni počasí. Otřesná sucha, záplavy z monzunových dešťů, to vše přestál. A jak by ne. Mluvím o nejdelším mostě postaveném z teakového dřeva na světě. Pokud se ovšem rozhodnete vidět tuhle dvanáct set metrů dlouhou stavbu, budete muset přeletět půl světa. U Bein´s bridge, jak se mostu říká v angličtině,  totiž leží na severu Myanmaru.

Bylo brzy ráno, když jsme se probudil v Mandalay, druhém největším městě Myanmaru, který většina lidí zná z map jihovýchodní Asie jako Barmu. Britští kolonizátoři z téhle země odešli již dávno a tak se místní rozhodli vrátit se k původním názvům.

Ranní Mandalay, doprava tepe od rozbřesku.

Ranní Mandalay, doprava tepe od rozbřesku.

Mě však brzy ráno vytáhla ven zvědavost. O nejdelším teakovém mostě světa jsme dosud jen četl a byl jsem plný žádosti vidět jej na vlastní oči. Vyšel jsem z hotelu do ulice, kde se prach zvířený několika okolo projíždějícími cyklisty vlnil v ranních slunečních paprscích. Ruch ulice mne překvapil. [pullquote-right] Pravděpodobně nejstarší teakový most světa, postavený kolem roku 1850, drží nad vodou 1086 kůlů, některé však již museli být nahrazeny betonovými sloupy.[/pullquote-right] Nasedl jsem do minibusu, ve kterém už jely minimálně dvě třídy krásných barmských studentek. Běžný jev v tamní dopravě, využít kapacitu stroje na několik stovek procent. Příjemnou tlačenici jsem asi po půl hodině musel opustit, zamával jsem holkám a vyrazil k mostu. Sluníčko pomalu stoupalo nad obzor a já uviděl tu tolik známou siluetu.

Kůlů na mostě je výrazně víc než žebráků.

Kůlů na mostě je výrazně víc než žebráků.

Stovky kůlů zabodnutých do země nesoucí dlouhou plošinu. Kolem bylo nebývale rušno, ale Karlův most tento ruch rozhodně nepřipomínal.

Na chvilku jsem se zase ocitl jinde. Dosud mi přišlo, že všichni Barmánci jsou stejní, tmaví asiaté, se stálým úsměvem, malí, neustále v dobré náladě. Na mostě jsem však nenarazil jen na takové lidi, i když jich bylo taky dost. A tak se mezi zemědělci, projíždějícími kolem s volskými povozy, objevovali žebráci v jejichž obličejích se odrážela zkušenost s kolonialisty, jejich angličtina byla velmi precizní.

Rybáře, který před malou chvílí vytáhl sítě, střídaly ženy a děti s obličeji pomalovanými ornamenty světlou hlínou. Jedna z dívek, která měla takhle zvýrazněné tváře mi vysvětlila, že světlou hlínu na tváře používají místní ženy jako jakýsi krém proti opalování. Chtějí také vypadat hezky, líbit se.

Čím světlejší pleť, tím větší krasavice, alespoň v Barmě.

Čím světlejší pleť, tím větší krasavice, alespoň v Barmě.

A obojí je údajně motivování jedinou snahou, mít co nejsvětlejší pleť. Tak jako se Evropanky snaží být, co nejvíce opálené, asiatky a Barmánky obzvlášť chtějí být co nejbledší. Světlá kůže je tu dokonce považována za něco, co přináší štěstí. A opravdu se mi v Barmě minimálně jednou za den stávalo, že se mne v autobuse, na lodi či jen tak na ulici někdo z místních letmo dotkl. Zpočátku mi to bylo nepříjemné, později jsem si zvykl a navíc mi byly odměnou ty nejširší úsměvy na světě.

Barmánec s Klobouku věděl, že nejsem poslední turista, který mu dá nějakou almužnu.

Barmánec s Klobouku věděl, že nejsem poslední turista, který mu dá nějakou almužnu.

Most však poskytuje prostor lidem, které kromě všudypřítomné chudoby postihlo ještě jiné neštěstí. Mají poškozené zdraví. Co mne však překvapilo, že i tihle ubožáci oplývali humorem. Lámanou angličtinou mi vysvětlovali, proč bych měl přispět almužnou právě jim. A když to nevyšlo? “Nevadí, most je turistickou atrakcí, která mi do cesty přivede zase jiné bohaté cestovatele,” vysvětlil mi stařec se zvrásněným obličejem ve slaměném klobouku. Zapáli si barmánský doutník a zadíval se na konec mostu. Usmál se, po schodech z teakového dřeva už přicházeli jiní turisté s batůžky.

Článek o U Bein’s bridge – nejdelším teakovém mostě světa vznikl po návratu z mojí první “velké cesty” po jihovýchodní Asii v roce 2004. Projel jsem tehdy kromě Barmy také Thajsko, Laos, Kambodžu a několik dní jsem strávil i v Hong Kongu. Další příběhy se na webu My Lost Hat jistě objeví.

 


You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

+ 53 = 61