Zrcadlovky od Nikonu a Canonu jsem vyměnil za modely OM-D od Olympusu. A zatím držím!

Už moje první dlouhá cesta do ciziny, dvouměsíční putování Jihovýchodní Asií bylo ve znamení velké zrcadlovky. Tehdy ještě filmový nikon, objektivy a 90! filmů.

Focením se živím skoro patnáct let. Většinou jsem fotil reportáže pro noviny a časopisy. V Lidových novinách jsem strávil jako fotograf osm roků a byly to prima roky. Když jsem odcházel už jsem se docela dlouho věnoval i reportážím z cest. Pro společnost NaZemi jsem fotil sběrače kávy v Ugandě, dostal se mezi pěstitele koky, kterým změnilo život fairtradové kakao, fotil jsem rybáře ve Vietnamu, banánové plantáže v Guatemale.

Nechci se tu chlubit, kde jsem všude byl, to až jindy :-), chci ale říct, že na všechny ty cesty  jsem absolvoval v plné výbavě s profi zrcadlovkou a stejně profi objektivy. Nezapomenu, jak jsem se v Belize budil se studeným potem na čele, protože se mi zdálo, že můj foťák mi někdo ukradl, nebo že mi padá do vody a já ho ne a ne chytit. Navíc jsem každý večer uléhal s mírnou bolestí zad, protože jsem se celej den krčil s brašnou na rameni, později s batohem na zádech, kterej jsem měl stejně jen na jednom rameni, abych mohl měnit objektivy. A vždycky, opravdu vždycky mi na krku viselo to tělo s “L”kovým objektivem. Takže se pořád bavíme minimálně třeba o váze 1,2 kilogramuu dvacet na krku, s teleobjektivem to je přes dvě kila. No, za krkem mě bolelo fakt pořád.
Na druhou stranu, nechci si pořád jen stěžovat. Fotky ze všech těch zrcadlovek a objektivů lezly nadmíru slušný, to je samozřejmé. Navíc jen jedna z mých 4 zrcadlovek nebyla plnoformátová. Takže kvalita fotek byla perfektní. A nutno říci, že když jsem byl mladší bylo docela prima, když se lidi zastavovali a ptali se, co je to za “dělo”, kolik to stálo a jestli jsem jako profi fotograf.

I ve Vietnamu jsem fottil s velkou zrcadlovkou a tedy s velkým batohem na zádech.

Moje ješitnost, ale pomalu vymizela, navíc se snižováním cen se takovým fotografem s tím velkým “dělem” stávají každé vánoce stovky lidí, kteří ale nikdy nebudou fotit. Já jsem navíc už velkej. Poslední roky jsem jezdil do ciziny hodně i v zimě, narodily se mi krásný děti a mě čím dál víc štvalo, že sebou musím tahat ty těžký foťáky. Nejen na sjezdovku, ale třeba i na výlet k řece. A právě na tyhle místa jsem si foťák vlastně brát přestal. Vždycky mě pak ale mrzelo, když se na vycházce do polí udělal hezkej západ slunce nebo nás přeletělo hejno labutí a já neměl foťák.

Když pověsíte na krk tuhle zrcadlovku a přidáte k ní “L”kový obektiv jste někde na 2 kilogramech, co vám tlačí na krk.

A tady to začalo. Přemýšlení o něčem, co zvládne fotit jako zrcadlovka, nebo se to tomu alespoň přiblíží a nebude to takovej velkej krám. Něco, co se dá strčit do malé brašny přes rameno a nebudou mě z toho bolet záda. Většinou když mám už nějakej foťák, tak se na nový modely nedívám, protože jsem akorát naštvanej, co zase udělali za vylepšení a ještě to stojí míň peněz než to, co už mám doma. Tady jsem se ale zcela cíleně začal poohlížet po alternativě. Na podzim se mě navíc jeden kamarád ptal, za co utratit peníze, když chtějí nějaký dobrý foťák s výměnnými objektivy, ale nechtěl tu velkou zrcadlovku. A už tenkrát jsem mu poradil bezzrcadlovku, tedy foťák s výměnými objektivy, který ale nemá uvnitř těla zrcadlo. Navíc se ukázalo, že ten starý foťák je stejná značka, jako jsem mu nakonec doporučil. A že tedy nemusí kupovat nové objektivy. Byl to Olympus, typ OM-D.

OMDčko na krku ani necítíte a fotky z něj lezou v 98% případů k nerozeznání od velký zrcadlovek.

Za poslední tři roky jsem různé typy “omdéček” držel v ruce snad stokrát a v prosinci se navíc byl podívat na předváděcí akci Olympusu v Brně. Nemluvě o tom, že všechny ty kampaně s fotomajákem, fotocihlou a záchraně zrcadlovkářů mě rozesmívaly, na rozdíl od řady mých kolegů, kteří jim nemohli přijít na jméno. Nicméně vždycky jsem foťák od Olympusu vrátil zpátky do vitríny, s tím, že snad příště. Po předváděcí akci Olympusu mi ale v hlavě začalo vrtat mnohem víc. Tyhle foťáky totiž za poslední roky, co se na ně koukám a vracím do vitríny urazily notný kus cesty. A já byl s fotkami, které mi po předváděcí akci zůstaly na kartě velmi mile překpapený. A tak jsem se nakonec rozhodl. Oslovím Olympus, jestli bych nemohl vyzkoušet nějaký jejich foťák v ostrém provozu. Nic horšího, než že mě odmítnou se stát nemůže a tak jsem poslal do Olympusu e-mail. A  tak se šťastnou shodou náhod stalo, že jsem už v lednu na první letošní cestu odjížděl s jedním OMDčkem v brašně.